Without you, it hurts [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola druhá - Emoce

Nikdy jsem nechápal, co lidé myslí tím, když řeknou, že se k něčemu cítí "necitlivý". Nikdy jsem neměl mnoho problémů s pocity až donedávna. Popravdě, většinu času bych zbožňoval být otupělý, protože otupělost byla lepší než bolest, že?

Špatně.

Chtěl jsem křičet, chtěl jsem řvát, chtěl jsem praštit do zdi a do lidí a chtěl jsem brečet. Chtěl jsem brečet víc, než cokoli jiného, ale nezáleželo na tom, jak moc jsem chtěl, nemohl jsem. Mohl jsem se dívat na jejich obličeje na fotkách v domě. Mohl jsem poslouchat hlasové zprávy, které pro mě dříve nechali a které jsem nikdy nečetl. Mohl jsem číst jejich rukopisy a podpisy. Mohl jsem je cítit na nábytku, na jejich oblečení a jejich posteli. Nemohl jsem brečet. Věděl jsem, že bych měl být troska. Každý normální člověk by byl. Každý normální člověk by plakal celé hodiny a odešel z domu, protože by mu tak intenzivně připomínal to, co ztratil. Já necítil nic.

Mikasa mě následovala do obývacího pokoje, když jsem se konečně dostal z postele. Oči měla červené a tváře mokré od slz. Nemocná, zkroucená část mě jí záviděla, že mohla plakat. Nechtěl jsem ji uklidnit. Chtěl jsem jí to ukrást, chtěl jsem ukrást její slzy a její bolest a udělat z nich mé. Nechápal jsem, co se to se mnou děje.

Posadila se vedle mě a otočil se ke mně čelem. Navázali jsme oční kontakt a ona se na mě dlouhou dobu dívala s výrazem, který jsem nedokázal přečíst. „Je... Je mi to moc líto."

„Co tě mrzí? Není to tvá chyba. Byli to i tví rodiče."

„Ano, ale ne pokrevní. To je jiné."

Další věc, kterou jsem věděl, že slova vyšla z mých úst, než jsem měl možnost o nich přemýšlet. Cítil jsem se odpojený od mé vlastní mysli, když jsem poslouchal svůj hlas pronášet slova, která jsem říct nechtěl. „Nelituj to. Nemáme čas sedět a litovat se, ty bys to měla ze všech lidí vědět nejlépe. Musíme se o vše postarat. Musíme kontaktovat ostatní členy rodiny, postarat se o to, co dělat, co se pohřbu týká, jestli jsou na to jejich těla dost úplná, nějaké pojištění, finance..."

Do prdele. Než se mi podařilo sám sebe zastavit, Mikasiny oči se zamlžily a po tvářích jí stékaly slzy. Měla v obličeji výraz, který jsem viděl naposledy v době, kdy zemřeli její vlastní rodiče. Přes slzy se dívala prázdně, ale v jejích očích jsem viděl neuvěřitelnou bolest. Okamžitě jsem si vzpomněl, co řekla předešlý den na obědě.

"Víš, myslím, že jsem celkem dobrá v udržení mých pocitů na uzdě, ale stále je mám."

„Mikaso, promiň. Je toho jen hodně, co musíme zvládnout, já ani-"

Přerušila mě se zavrtěním hlavy a podívala se mi do očí s tak velkou intenzitou, že mě tím donutila ucuknout pohledem. Věděl jsem, že bojuje s něčím uvnitř sebe, pravděpodobně se snažila přijít na to, zda by bylo moudré postarat se o sebe, nebo o můj nevděčný zadek. Vybrala si tu první možnost a já jí to nezazlíval.

Odvrátila ode mne pohled, vstala a odešla do svého pokoje, aniž by se na mě znovu podívala.

Zavřel jsem oči, zatnul zuby a tiše vydechl. Nedokázal jsem to všechno vstřebat, znovu jsem si kvůli svým slovům vykopal hrob. Bylo to toho dne už potřetí? Teď jsem odstrčil jedinou osobu, které byla na mé straně a která mi zbyla. Byli mi sebráni nejen moji rodiče, ale prakticky jsem od sebe odstrčil Mikasu tím nejkrutějším možným způsobem.

Uvědomil jsem si, že nejhorší část na tom celém je ta, že jsem stále nic necítil. Byl to odlišný druh ničeho, ale lišilo se to od toho, co jsem se cítil ve škole. Stále jsem byl otupělý, ale teď jsem se cítil, jako by mi něco sebralo všechno z mé hrudi. Cítil jsem se prázdný, byla to obrovská, ohromující prázdnota; moje tělo bylo najednou jako vylitý Mariánský příkop.