Without you, it hurts [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola první - Ztráta

Každý zná ten svíravý pocit v žaludku, že se něco stane. Problém spočívá v tom, že nikdo neví, jak to zjistit; prostě ví, že se něco stane.

Takhle jsem se opět ráno vzbudil s tímto pocitem svírajícím moji hruď. Moc jsem nad tím neuvažoval, noční můry byly něco, co narušovalo můj spánek každou noc.

Stávalo se to tak už posledních pár měsíců. A i když jsem si to nechtěl připustit, štvalo mě to. Nerozuměl jsem tomu.

Když jsem vstával, musel jsem se smířit s dalšími věcmi. Za prvé, je pondělí. Za druhé, byla škola. A zatřetí, zas jsem nespal dobře. Vražedná kombinace, co mi ničí už beztak zprzněný středoškolský život.

Povzdechl jsem si, přehodil nohy přes postel a pomalu se postavil. Další příprava na první část mojí denní rutiny:

„Mikaso, vstávej, pokud chceš přijít včas." Hlasitě jsem při tom zakašlal.

V tomhle jsem se vyžíval. Byla to jediná možnost, kdy jsem měl navrch. Rána byla jedna z mála okamžiků, kdy jsem na ni mohl dávat pozor místo toho, aby to bylo naopak. Byla sotva starší než já, avšak nestačilo dát nás do různých maturitních ročníků, protože soudě podle toho, jak na mě dohlížela, byste si mysleli, že je má matka.

Mikasu k nám přivedli rodiče, když mi bylo šest. Její rodiče zemřeli při jednom hromadném napadení a ona neměla kam jít. Odjakživa jsem ji bral jako sestru. Pochopitelně svou vděčnost chce naší rodině oplácet, ale někdy to moc přehání. Její způsob splácení se totiž smrskl k ujišťování, že mi má vznětlivost nezpůsobí nakopání zadku, a dělání mi společnosti, zatímco má matka a otec cestovali kvůli podnikání. Rána byla jediným časem, kdy jsem měl navrch a být protivný mi dalo pokřivený pocit spokojenosti.

Když jsem se převlečený a umytý přesunul do kuchyně, ona už tam stála, opírala se o pult. V jedné ruce držela sýrový pletenec, v druhé ruce kakao. Zkřivil jsem tvář a podvědomě nakrčil nos, když jsem si představil protikladné chutě.

„Mikaso, to... to je kurva nechutný."

Povytáhla obočí a prohlédla si svou snídani. Po chvíli jsme se setkali pohledem.
„Mně to stačí. Soudíš? Koukni na sebe. Ani si neumíš správně obléct tričko."

Zarazil jsem se a pohlédl dolů. Po chvíli jsem cítil, jak mi hoří tváře. Skvělé. Jsem unavený, mám obráceně tričko a bonusem je zkažená nálada. Dnes to bude fantastické.

***

Doplazil jsem se do školní budovy a na chodbě se rozloučil s Mikasou.

„Nebude ti vadit, když půjdeš domů sama...?"

Místo odpovědi jen zakroutila hlavou a podívala se na mě pohledem, který jasně říkal "Nevím, proč se snažím".

Ha, já taky ne.
Sotva jsem vešel do třídy, zaslechl jsem nějaké šuškání. Protočil jsem oči a beze slova se posadil do lavice.

„Jaeger se ráčil přijít," ozvalo se za mnou posměšně. Jean.

„... Však on se zas vytratí, máme pana Lobasse. Že jo, Erene?"

Zaťal jsem ruku v pěst a opravdu jsem měl co dělat s kontrolou nad sebou samým. Užuž jsem otevíral pusu, abych je něčím odpálkoval, a pravděpodobně tím rozpoutal rvačku, ale ucítil jsem cizí dlaň na svém rameni. Ohlédl jsem se.

„Nenech se naštvat, prostě je ignoruj." Armin.

Kromě Mikasy můj jediný přítel. Zní to asi zoufale, ale já žádné přátele nikdy nepotřeboval. Nasnídal jsem se, šel do školy, a pak se vrátil domů spát. Každý den. Znovu a znovu.