Without you, it hurts [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola třetí - Probuzení

Cítil jsem ohromující chlad a tlak na hrudi, kvůli kterému jsem měl zastřenou mysl, pak jsem slyšel tlumené hlasy ze všech stran kolem mé hlavy. Mé plíce začaly hořet ohněm, který mi postupoval jícnem do krku, a sežehl mé dutiny tak, až mi slzely oči. Hlasy se stávaly hlasitější a zběsilejší a tlak na prsou zmizel, ale mé tělo sevřelo naprosté vyčerpání a cítil jsem, jak vklouzávám opět do tmy.

Znovu jsem slyšel zvuky, ale tentokrát to bylo jiné. Akustika byla jiná. Hlasy nejblíže mně se mírně odrážely a tiché hlasy, jak jsem předpokládal, pocházely z místa mimo to, kde jsem byl já. Byla tam spousta monitorovacích zařízení a po celé místnosti se ozývalo jejich pípání. Všiml jsem si, že se zrychlí, když jsem se zhluboka nadechl a zadržel dech, než jsem zakašlal a otevřel oči.

Když jediné, co jsem viděl, byla bílá, první docela hloupá myšlenka, která mi prolétla hlavou, byla Jsem v nebi?. Chvíli jsem o tom přemýšlel a rozhodl, že jestli nebe skutečně existuje, bylo sakra jasné, že já se tam nedostanu. Kde jsem v tom případě byl?

„Erene...? Jsi vzhůru?" Mikasin hlas mě zasáhl jako facka a cítil jsem v hrudi zvláštní záchvěv strachu.

„Jo." Těžce jsem zakašlal a zašklebil se. Mé hrdlo mě zabíjelo. „Kde to jsem? Co se stalo?"

„Díky bohu, jsem tak ráda, že jsi v pořádku," vyslovila bez dechu a pevně mě držela. „Jestli ještě jednou uděláš něco takového, zabiju tě svýma vlastníma rukama, přísahám."

„Mikaso, nemůžu dýchat-" zalapal jsem po dechu a ona se se smutným úsměvem pomalu odtáhla.

„Co? Co jsem udělal? Teď vážně... Kde to jsem?"

Zhluboka si povzdechla a mlčky mi přejela prsty po vlasech, jako kdyby uvažovala, co by mi měla říct. Prohlížel jsem si její tvář a všiml si tmavých kruhů pod očima, které byly ještě víc zřetelné kvůli tomu, jak byla bledá. „Jsi v nemocnici. Nic si nepamatuješ?"

Pamatoval jsem si něco? Zavřel jsem oči a trochu se zamračil, snažíc se vzpomenout si na poslední mé vzpomínky. Chlad. Tma. Mokro. Déšť? Jízda... Řídil jsem?

„Mikaso, proč jsem řídil...?" Pohlédl jsem jí do očí a ucukl při známé bolesti. Řídil jsem kvůli ní, kvůli sobě. Byli mrtví.

"P... Pane bože."

Mikasa sklonila hlavu a mlčky pevněji sevřela mou ruku. Poslední věc, kterou jsem si pořádně pamatoval, byla, jak jsem vystoupil z auta, vše od té chvíle je jen velká motanice hlasů a pocitů, které jsem neuměl vysvětlit. Co jsem udělal, že jsem skončil tady? Měl jsem strach se zeptat.

„M-Mikaso, co jsem udělal? Prosím, řekni mi, co víš. Poslední věc, kterou si pamatuju je, že jsem vystoupil z auta. Jak jsem se sem dostal?"

„Nevím, co se dělo, dokud jsi mi nezavolal," Já jí volal? „ale co vím, je to, že jsi... skočil."

Mé srdce vynechalo úder a ztěžka jsem polkl.

„Někdo si tě všiml, zavolal sanitku a zavolal mi přes tvůj mobil. Nevím, jak se ti to povedlo, ale přežil jsi. Hádám, že pršelo tak moc, že hladina vody se zvýšila, a když jsi skočil, byla dost blízko tobě, že jsi neutrpěl žádná vážná zranění. Nevím, co se dělo dál, ale když jsem se tam dostala, už tě resuscitovali." Její hlas se zlomil v polovině "resuscitovali" a přestala mi tisknout ruku. Po tváři jí stekla jediná slza a mé srdce se potopilo. Další větu pronesla tiše, téměř neslyšně: „Pokusil ses zabít."

Točila se mi hlava. I když jsem si stále nic nepamatoval, věděl jsem, že má pravdu.

Proč hluboko v mé mysli byla část, která byla zklamaná tím, že jsem neuspěl? Byl jsem zdrcený tím, že jsem se neuměl ani pořádně zabít?