Without you, it hurts [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola pátá - Pomoc

Zdravím vás všechny, vážně... Klidně tohle přeskočte, jen bych se k téhle kapitole ráda zmínila... Není tak úplně záživná, ale chtěla jsem vyřešit to, co bylo třeba, tak doufám, že to nějak nezmění váš pohled. Teď už to bude lepší. Je to moje první FF a ještě ke všemu první dílová povídka, takže je to sakra těžké. Normálně bývám ráda, když dám povídku na tři listy :D Hlavně, jsem hrozně ráda, že to někdo čte -byla jsem odvázaná i z pěti čtení, fakt- a vážím si toho. A teď už vás nechám číst ^^ :D

Ráno jsem se probudil opět rozlámaný a znavený, ale donutil jsem se jít do školy, už kvůli dohnání učiva. Cestou jsem si potřeboval uspořádat myšlenky, neboť se mi to v noci nepodařilo. Opět mě honily noční můry a já nebyl schopný pustit z hlavy ani toho pitomce, co mi zachránil život, který se v nich z neznámého důvodu vyskytoval.

Odmítl jsem i Mikasinu nabídku, že mě do školy sveze, šel jsem pěšky. Když jsem vešel do třídy, atmosféra sice byla o něco lepší, ale stále to vypadalo, jako by mě chtěli sežrat zaživa. Možná bych měl zvážit Leviho radu...

„Erene, je ti něco?" vydechl Armin a teprve pak jsem si uvědomil, že třepu hlavou jako pomatený.

„Ne, ne. Jsem v pohodě," trochu jsem se na něj usmál a vypadalo to, že jsem ho tím dost vyvedl z míry.

„Neříkej mi, že..." Schválně se zastavil a tak nějak tajemně se usmál. A já zase nerozuměl.

Armin byl často takový. Více se zajímal o blaho ostatních, než o sebe. Snadno jsme se spřátelili, já měl hlavně tendence ho chránit. Oba jsme na školu přišli a nikoho neznali, navíc on je takové povahy, že mu dělá potíže mluvit s ostatními a dávat najevo své názory. Nedá se tomu říct mateřský cit (nebo spíš Mikasina epidemie), to rozhodně ne, ale chtěl jsem mu být nablízku, kdyby se mu mělo něco stát. A Armin mi to oplácel svým přátelským chováním a schopností vyslechnout si všechny mé stížnosti.

„Co?" vydechl jsem nechápavě a lehce naklonil hlavu na stranu.

„Mikasa se zmiňovala o nějakém hrdinovi, ze kterého jsi celý odvázaný-"

„Nejsem! Totálně absolutní největší blbost!" Cítil jsem, jak se mi nahrnuje krev do tváří.

Armin zmlkl a chápavě kývl hlavou, koutky mu cukaly pobavením. „Máš úplně jiný pohled, Erene."

„Na tom ale nic nemění. Skoro nic o něm nevím," namítl jsem zoufale, jak jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že o Leviho nestojím.

„A chceš něco vědět?"

Povzdechl jsem si. „To... já nevím. Mám toho v hlavě spoustu a ani nevím, kde začít. Blázním z toho."

„Jako například? Poslouchám víc než rád."

Konečně, ten koho jsem se tolik dožadoval, seděl přede mnou. „Co mě teď nejvíc trápí je to, že on o mně ví víc věcí, než já, ale já... Já o něm nevím nic. Vytahuje ze mě informace tak snadno, aniž bych si to uvědomil. Myslím, že bych mu to řekl tak jako tak, ale to je vedlejší. On mi neřekl nic. Tak moc se snažím prolomit bariéry, ale je to všechno plýtvání časem. Začínám odnikud."

„Ale proč o něm chceš tolik vědět, Erene?"

„To je další problém. Nevím. Většina lidí by ho považovala za kreténa. No, on je kretén. Ale cítím, že je nějaký důvod, proč je takový kretén. Párkrát se mi skoro podařilo to prolomit, když jsem viděl za toho kreténa," Armin si nemohl pomoct a zahihňal se. Já se taky zasmál, účinně mi to zvedlo náladu, „ale vždy se to pak vrátí k tomu, jak to bylo. Nevím, Armine. Jen mě to trápí."