Without you, it hurts [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola šestá - Sobec

Strávil jsem další bezesnou noc. Má mysl závodila a celé mé tělo bylo ztuhlé, podrážděné. Ani jsem nevěděl, proč jsem v tu chvíli byl naštvaný; všechno kolem mě a všechno, co se stalo, mě štvalo do té míry, že jsem se vztekem třásl. Naposledy jsem byl takhle naštvaný ve škole. Skončilo to pěstním soubojem, monoklem a tím, že Mikasa někoho téměř poslala do nemocnice. Můj vztek zeslábl až ráno.

Když jsem konečně opustil pokoj a vstoupil do chodby, uslyšel jsem jednotvárný, pleskavý hluk. Chvíli mi trvalo to zařadit; poprvé od chvíle, kdy jsem se pokusil o sebevraždu, venku pršelo. Dost. Vítr přicházel v intervalech. Začalo to se silnými poryvy vichřice, které poháněly déšť proti střeše tak tvrdě, že jsem stěží mohl slyšet své myšlenky a pak uslyšel nic víc než tlumený šepot. Mikasa kolem mě prošla během jednoho z ohlušujících úseků, kdy jsem nemohl slyšet její kroky, a trochu do mě vrazila. Téměř jsem zakopl o své nohy, ona na mě jen nechápavě civěla.

„Erene, mám to z tebe páčit?" přimhouřila oči a nedůvěřivě si mě prohlížela, očekávajíc nějakou slušnou odpověď.

Chvíli jsem mlčel, než jsem nesouhlasně zatřepal hlavou. „Je tu něco, co si musím zařídit. Prosím, omluv mě ve škole."

Tiše vydechla a přistoupila blíž, stále ze mě nespouštěla oči. „Jestli ses do něčeho přimotal, Erene..."

„Jsem v pohodě, díky," donutil jsem se k úsměvu a vydal se do koupelny, kde jsem se dal dohromady a poté pokračoval do kuchyně pro snídani. Když jsem dojedl, jen jsem na Mikasu houkl něco jako pozdrav, než jsem vytáhl deštník a rychle zmizel pryč. „Počasí si fakt umí vybírat," otráveně jsem vydechl a vydal se k nemocnici. Dnes mě ven opět vyhnal zmatek, tentokrát jsem to ale nechtěl ukončit tak rychle. Ještě ne.

Vstoupil jsem do nemocnice a nasadil milý úsměv, když jsem došel k recepci. „Dobrý den, hledám pana Lobasse, prý tady leží, měl infarkt."

„Ah, ten. Jdete na čas, brzy ho pouštíme. Je ve druhém patře, pokoj číslo 340," věnovala mi recepční zářivý úsměv a se zájmem mě pozorovala. Vlasy měla krátké světle hnědé, pleť bledou. Od pohledu byla velmi milá a sympatická, očividně ji její práce hodně bavila. Na cedulce měla jméno Petra, příjmení jsem nestihl, protože se otočila ke své práci.

„Děkuju," broukl jsem ještě, než jsem se vydal napříč chodbou ke schodům, kudy jsem došel až ke dveřím jeho pokoje. Než jsem zaklepal, dlouho jsem váhal. Neměl jsem připravenou žádnou řeč, nic. Když už jsem natáhl sevřenou pěst ke dveřím, otevřela je zdravotní sestra, co právě vycházela. Kývla hlavou na pozdrav a nechala mi dveře otevřené, než odešla. „Dobrý... den?" začal jsem opatrně, hlavu jsem vystrčil a prohlédl si místnost, než jsem se setkal pohledem se svým učitelem.

Zvedl obočí a pomalu se posadil, asi ho zajímalo, co tam dělám.

Chvíli panovalo nepříjemné ticho, než jsem se odvážil promluvit: „Já... Přišel jsem se vám omluvit za to, jak jsem se choval. Vím, že jednám hodně impulzivně, ale já si prostě nedokážu pomoct. Chápu, že to asi myslíte dobře, jenže mě to provokuje. Tak jenom... abyste věděl, že to nemyslím... zle."

Celou dobu na mě visel pohledem, pečlivě mě poslouchal. Když jsem skončil, uznale kývl hlavou a chvíli mlčel, než odpověděl: „Víš, já ti nikdy nechtěl nějak uškodit. Jen jsem věděl, že máš na víc. Ale vážím si tvé omluvy a přijímám ji."

Spadl mi kámen ze srdce, o něco klidněji jsem vydechl. „Děkuju. Tak... Teď už vás tu nechám," pousmál jsem se a vrátil se ke dveřím. Když jsem zatáhl za kliku, ještě mě zastavil.