Without you, it hurts [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola sedmá - Doteky

Když jsem ráno vstal, opět jsem byl unavený. Kupodivu to byla ta příjemná únava. Taková únava, kdy jste omámení a schopní odkývat snad všechno, kdy si ani neuvědomujete, co říkáte. Byl jsem za to rád, ale jen do jedné chvíle.

„Cože?" Mikasa pozvedla obočí, naklonila hlavu na stranu a překvapeně mě sledovala, jako by doufala, že jsem řekl něco jiného.

„Dnešek bude pěkný. Tak pěkný..." zavrněl jsem tiše a položil na stůl prázdný hrnek od kakaa.

Mikasa ke mně přišla a starostlivě se naklonila k mé tváři. Přiložila mi dlaň na čelo a chvíli ji tak držela, než ji váhavě stáhla. Vypadala docela ustaraně. No, nedivím se jí, moje rána většinou tvořily jenom kecy, jak nenávidím školu a jak bych nejraději se vším sekl. Tentokrát to ale bylo přesně na opak. Choval jsem se jako zhypnotizovaný zamilovaný-

„Večer někoho čekáš?" vybalila na mě a napřímila se. Založila si ruce na prsou a přimhouřila oči. Zadkem se opřela o pult a podupávala nohou. Vážně byla jako má druhá matka. Dělala si starosti a každého z mých nových přátel musela nutně poznat. Nebo spíš vystopovat, oskenovat a zjistit si o nich úplně všechno.

Uhnul jsem pohledem jen z důvodu, abych se nesetkal s tím jejím. Po ránu jsem byl hrozně čitelný a lhal jsem ještě mizerněji, než tomu tak bylo normálně.

„Erene..."

Otráveně jsem zasténal, jako bych měl právě odevzdávat dva litry krve. „Jo. Čekám. Přijde... jedna osoba. Vadí?"

Zarazila se. Tuhle odpověď očividně nečekala. „Znám jí?"

„Jí?"

„Když jsi takhle rudý a cukáš pohledem, jsi v rozpacích. Je z naší školy?"

„Sakra Mikaso, já žádnou holku nemám!" naježil jsem se vztekle. Proč by to musela být zrovna holka, do háje?

Pevně semkla rty a chytila můj hrnek za ucho. Přesunula se ke dřezu, kde ho umyla. „Čekáš toho... Leviho?"

Ztuhl jsem. „Do toho ti nic není," špitl jsem ještě, než jsem se zvedl ze židle a přehodil si batoh přes rameno.

Mikasa se opřela dlaněmi o kuchyňskou linku a sklopila zrak. „Nevěříš mi?"

Takhle to není... Věřil jsem jí, věděl jsem, že jí a Arminovi mohu říct cokoliv, ale teď jsem netušil, jak odpovědět. Říct jí o tom, co cítím k Levimu? Ano, mám ho rád, možná i něco víc, ale pořád mi nevysvětlil, co znamenal ten polibek. Neřekl mi k tomu vůbec nic a to mě trápilo. Netušil jsem, co pro něj znamenám a prakticky jsme se nepohnuli z místa. Budu si to s ním muset nejprve vyjasnit.

Nezmohl jsem se na slušnou větu. „Já... Už je pozdě, půjdu," zašeptal jsem a se svěšenou hlavou jsem opustil pokoj a vzápětí dům.

Začal jsem si myslet, že tenhle den bude stejně mizerný jako všechny ostatní. Kupodivu nebyl. Vyzpovídal jsem se u Armina a veškerá tíha z mého srdce na chvíli spadla. Tedy až do konce vyučování. To mi Armin dodával odvahy, abych zvládl jít domů. Moje sobecká část doufala, že už tam Mikasa dávno není a nebudu ji muset vidět, kdežto ta druhá doufala, že ji konečně uvidím a budu se jí moct omluvit za své chování.

Když jsem vyhrabal klíče a chystal se odemknout, dveře otevřela Mikasa s batohem na zádech. Beze slova mě obešla a chystala se odejít.

Tiše jsem vydechl, zatnul čelist a chytil ji za zápěstí. Donutil jsem ji tak, aby se na mě otočila. „Mikaso, já... Promiň."