Without you, it hurts [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola čtvrtá - Zmatek

Po velmi dlouhé ranní konverzaci se mi podařilo přemluvit Mikasu, aby mě pustila do školy. Sotva jsem ale vešel do třídy, hned jsem toho zalitoval. Všichni zmlkli a pozorovali mě, jak si sedám na své místo. Když uběhlo několik minut, začalo mě to štvát. Nikdo se o mém incidentu dozvědět neměl, tak co se to sakra děje?

„Na co tady zíráte? Nemáte svojí práci?"

„Erene... Tobě to neřekli?" začal opatrně Armin, jako by se bál, že ho okřiknu.

Polapila mě špatná předtucha. Podvědomě se mi stáhla hruď a já nejistě zakroutil hlavou.

„Pan Lobass je v nemocnici."

Zarazil jsem se. Ta slova mě zasáhla jako kopanec do zadku. Lobass... ten kretén, co mi už čtyři roky ničí život, je v nemocnici. „A... co se mu stalo?"

„To bys měl vědět, když je to tvoje vina." odsekl hořce Jean, zašklebil se a zatřepal nade mnou hlavou. „Věděl jsem, že jsi vůl, ale že dostaneš do nemocnice našeho učitele-"

„Jeane!" vydechl káravě Armin.

Nevnímal jsem, co říkal dál. Všechna uklidňující slova jsem přecházel. Jean mi prakticky řekl, že jsem ho málem zabil. Byla to má vina?

„Po vaší "diskuzi" na konci hodiny dostal infarkt. Neboj se, nic jsi neudělal." Povzbudivý úsměv od Marca mi nepomohl.

Nemám se bát?

„Tak co? Už vidíš svou druhou tvář?" posmíval se Jean dál.

Beze slova jsem se zvedl a odešel pryč. Musel jsem si vyčistit hlavu. Vydal jsem se do temnějších ulic města, zatočil do druhé uličky a znaveně se opřel o zeď. Nikdo do těchto míst nechodil, právě proto jsem se tam rád stavoval já.

„Oi, co tu chceš?"

Překvapením se mi rozšířily zorničky, zamrkal jsem na osobu pár metrů ode mne. Do prdele. To nemůžu mít ani chvíli pokoj?

„Ptám se, co tu chceš," vydechl obláček dýmu, ruce si strčil do kapes.

Trvalo mi pár okamžiků si uvědomit, že světlá červená záře blízko jeho tváře byla z cigarety. „Musel jsem vypadnout. Prostě někam."

„Něco se stalo?" Opřel se vedle mě a civěl na zeď proti sobě.

Opatrně jsem kývl, jako bych zvažoval, co mu říct. „Můj učitel dostal infarkt krátce po naší... hádce." Přimhouřil jsem oči a skousl si spodní ret.

„Máš v plánu se mu omluvit?" broukl tiše a koutkem oka mě sledoval.

Omluvit se? Lobass byl zmetek, dělal mi ze života peklo. Poslední čtyři roky byly tak příšerné, že jsem uvažoval vynechávat jeho hodiny. To bych ale samozřejmě nevyšel bez trestu. „Ne. Rozhodně ne."

„Mohlo by to být pro tebe přínosem. Udělej to pro sebe, ne pro něj. Uleví se ti."

„Ne, jsem v pohodě."

„Co proti němu máš? Nebylo by snazší trochu pohnout svým životem a přestat stát na místě?"

O trochu prudčeji jsem vydechl ve snaze udržet svůj hněv na uzdě. Cítil jsem, jak mi to pracuje v těle a mé srdce vztekle buší jako o závod. „Co mám proti němu? Fajn. Když jsem nastoupil na střední, má sestra Mikasa už tam chodila. Byla nejlepší studentkou. On ale nedokázal skousnout, že já jsem nebyl tak dobrý. Začal mě dusit před tabulí a nechával mě topit se. Pak... nějak jsem to nedokázal skousnout a začal se bránit. Mnohokrát jsem ho poslal do prdele, což neunesl a všechno se jenom zhoršilo." Po tom, co jsem to vyslovil, došlo mi, jak stupidní důvod k nenávisti to byl. „Ale to samozřejmě není všech-"

„Takže si děláš ze života peklo kvůli tomu, že se z tebe někdo snažil vymáčknout to nejlepší?"

Nastalo ticho. Nebyl jsem dobrý v jednání s lidmi, jako je on. Byl jsem od přírody hlasitý a mluvil jsem hodně impulzivně. Leviho ledově klidný výraz a osobnost mě nutila znovu uvážit vše pokaždé, když jsem otevřel ústa, abych něco řekl. Cítil jsem vůči němu z mnoha důvodů morbidní zvědavost, nejvíce byla způsobená jeho tvrdošíjným odmítáním mi o sobě něco říct.

Zároveň to byl jediný člověk, kterému jsem opravdu měl strach odmlouvat, a to bylo matoucí. Pan Lobass byl můj učitel a měl nade mnou desetkrát větší autoritu než Levi a bylo jasné, že jsem neměl žádný problém být na něj naštvaný. Nicméně, jediný Leviho pohled mě dokázal na místě zastavit.

Část mého já mu chtěla o tom něco říct a použít to jako přechod do skutečného rozhovoru, ale racionálnější polovina mého já věděla, že mé pokusy by pravděpodobně nebyly vítány s otevřenou náručí. Rozhovor nakonec začal kupodivu on sám.

„Budu tentokrát hodný, pro dnešek. Potřebuješ?" Opět vydechl kouř.

Zavrtěl jsem hlavou a trhl sebou při ostré bolesti, která mi vystřelila do krku. „Nekouřím." Sice to byly konexe, ale ani to mě nepřesvědčilo.

„Dej mi vědět, pokud si to rozmyslíš," zhluboka potáhl, pomalu a opatrně ke zdi vydechl, než pokračoval. „Jak se cítíš?" Asi tím narážel na moje nachlazení.

„Bolí mě krk a zním tak, jak normálně zníš v sedmdesáti," zamumlal jsem. Když se nad tím zpětně zamyslím, vážně byl blbý nápad trajdat venku v dešti.

„A stejně jsi drzý malý spratek."

Uculil jsem se a on protočil oči v sloup, neúspěšně se snažil potlačit náznak úsměvu.

Sledoval jsem ho, jak si znovu potáhl z cigarety a držel ji před uvolněním sladce vonícího oblaku do místa, kde jsem stál.

„Hej, mohl bych to teda zkusit?" Lhal bych, kdybych řekl, že nevypadal nesmírně úžasně, jak tam tak stál u zdi a díval se naprosto bez zájmu, když ke rtům přiložil tenkou černou cigaretu. Navíc, opravdu to vonělo.

„Jasně. Ale budeš sem muset jít, protože já se nehnu."

Pokynul mi, abych přišel blíž, jak jsem i udělal. Znovu dlouze potáhl, vydechl většinu z toho, pak ke mně natáhl ruku s cigaretou. Natáhl jsem se pro ni, ale než jsem ji mohl uchopit, jeho ruka klesla pod moji bradu. Jedním plynulým pohybem naklonil hlavu nahoru a naklonil se dopředu, až natiskl své rty k mým.

Nejsem si jistý, jestli jsem byl příliš unavený, příliš ohromený, příliš zmatený, nebo jsem jen z nikotinu cítil závrať, ale když rozevřel mé rty svými vlastními a jemně mi do úst vydechl kouř, bez odporu jsem ho vdechl. V plicích byl těžký, ale má hlava byla příjemně lehká, jako bych se vznášel. Odtáhl se na dost dlouho, abych vydechl a stejně rychle se ke mně znovu natáhl. Opět učinil tak, jako předtím, ale tentokrát mě nechal ochutnat sladký kouř na jeho jazyku. Místo kouře jsem se nadechl jeho.

Cítil jsem slabost a byl jsem příjemně zmatený, nebyl jsem si úplně jistý, co mám dělat. Levi mi zajel prsty do vlasů, zatímco druhou rukou uhasil cigaretu a následně mi ji přiložil na tvář poté, co odhodil nedopalek na zem. Jeho jazyk přejel po mém, na chvíli nasál můj ret. Na zlomek vteřiny se odtáhl, aby se nadechl, naposledy přitiskl své rty na mé, a pak se naklonil dozadu tak, že jsme se dotýkali svými čely a přitom jsme se dívali tomu druhému do očí.

V jeho pohledu byla intenzita, která mi říkala, abych zůstal mlčet. Beze slova, nebo dokonce hnutí jsem mu vracel jeho pohled, i když každý centimetr mého bytí byl zmatený, spolu s nesčetným množstvím dalších emocí, které jsem nemohl ani začít identifikovat. Třásl jsem se jako osika, ale Levi to nijak nekomentoval. Raději se ode mě odtáhl a jeho výraz byl zase vzdálený a prázdný.

„Nejsou to nejlepší cigarety, které jsem kdy měl, ale nejsou špatné. A už vypadni domů, skrčku. Potřebuješ spát, vypadáš příšerně."

Ta změna byla téměř okamžitá a přistihla mě naprosto nepřipraveného. Všechno mě přistihlo nepřipraveného. Měl pravdu, potřeboval jsem spát. Slabě jsem kývl, mávl rukou místo pozdravu a vydal se domů. Nebylo to tak, že bych v tomto stavu mohl řádně rozebrat, co se právě stalo. Nicméně, jedna myšlenka mě vzadu v mé mysli trápila, když jsem usínal:

Byl to můj první polibek.