Nerovná hra ✔️

|9|

|Aurora Giulia Bruce|

Zmateně jsem stála na místě dobrých třicet vteřin sledovala místo, kde ještě před pár vteřinami stál Craig. Byla jsem dokonale zaražená tím, co se před pár vteřinami stalo. Pořád jsem nebyla schopná pohybu. Stále mě pálilo místo na krku, po kterém mi přejel nosem a stále jsem na své tváři cítila jeho dech.

Styděla jsem se za to, jak moc mě dokázal vyvést z míry. Styděla jsem se ale i za to, jak se mi zrychlil dech i za ten zvláštní pocit, který se mě zmocnil, když se mě dotkl.

Tohle jsem nebyla já. Takhle jsem na kluky nereagovala. Dokázala jsem si udržet chladnou hlavu a nedat na sobě nic znát, když mě vyvedli z míry.

To ale neplatilo, pokud se v mém okolí nacházel Craig. Jak se zdálo, všechny má pravidla mizela, když byl v mé blízkosti. Dokázal mě rozhodit, zapomenout na všechno kolem a mě se to z jakéhosi záhadného důvodu někdy i líbilo. Donutilo mě to nemyslet na všechno okolo.

Zatřásla jsem hlavou a otočila se, abych se vydala do práce. Měla jsem sice ještě čas, ale za Liamem jsem se do kavárny vracet nechtěla vzhledem k tomu, že si se mnou vyšel pravděpodobně jen proto, aby naštval Craiga. Někdo by tuhle maličkost možná přešel, ale já se sebou nikdy nenechala zacházet tímhle způsobem a rozhodně taky nikdy nenechám. Nebyla jsem prostředek pro naštvání jeho kamaráda.

I když jsem ještě před pár minutami věřila tomu, že bychom já a Liam mohli být skvělí přátelé, ten nápad mě hodně rychle opustil. Neskutečně mě naštval, pravděpodobně ještě víc než Craig.

Aby toho nebylo málo, byla jsem na sebe naštvaná, že jsem si nechala vyklouznout tak důležitou informaci o tom, odkud pocházím. Byla to hloupost. Měla jsem držet jazyk za zuby a rozhodně se nesvěřovat Liamovi, o kterém jsem skoro nic nevěděla.

Člověk by řekl, že s mými zkušenostmi už budu dobře vědět, že nemůžu věřit každému, ale jak se zdálo, stále jsem dělala stejné chyby a ze starých se nepoučila.

Vešla jsem do bistra a zamířila rovnou k mé nové šéfové, která postávala u baru.

„Zdravím," usmála jsem se na ní.

Otočila se na mě a přejela mě svým pohledem. „Jsi tu brzo," prohlásila.

„Neměla jsem co dělat. Můžu začít hned," nabídla jsem se.

Chvíli mě jen pozorovala, než přikývla. „Běž dozadu," ukázala na chodbu směrem, kde se nacházeli toalety. „jsou to druhé dveře vlevo. Je tam otevřená skříňka, kde visí tvá uniforma. Dovnitř si můžeš dát věci, převlíkni se a přijď, zaučím tě," s tím se otočila ke mně zády a pokračovala ve své práci.

Na její strohost jsem si musela zvyknout, ale vyhovovala mi mnohem více než přehnaný zájem.

Zamířila jsem tedy do šatny, kde jsem si oblékla nechutně krátké tmavě modré šaty s bílou zástěrou, vlasy si svázala do drdolu, uklidila své věci do skříňky a vyrazila ven.

Strávila jsem následující čtyři hodiny pobíháním okolo a obsluhováním. Zaře brzy došlo, že jsem soběstačná a s prací mám bohaté zkušenosti, takže po dvaceti minutách zaučování to vzdala a jen mě z povzdáli sledovala. V osm hodin si mě zavolala k sobě do kanceláře. Podala mi smlouvu, kterou jsem ihned podepsala, dala mi rozpis směn a poslala mě pro dnešek domů.

Na kolej jsem se vrátila až v půl desáté.

„Ahoj," pozdravila jsem Ry, která seděla na své posteli a četla si nějakou tlustou knihu do školy.

Zvedla hlavu a zamračila se. „Kde jsi byla? Začínala jsem se bát."

V duchu jsem si vynadala za to, že jsem jí nenapsala alespoň zprávu. Ona dávala vždycky vědět, když se zdržela déle než normálně. „V práci. Během týdne, když budu mít směnu, tak tam budu do desíti, o víkendech do půl dvanácté," vysvětlila jsem a vyčerpaně sebou plácla na postel.

Ry zaklapla knihu a nesouhlasně mlaskla. „Poslední dva dny jsi skoro nespala, jsi si jistá, že to je dobrý nápad?"

„Ne každý má bohaté rodiče, kteří mu všechno zaplatí," odsekla jsem jedovatě.

Rylee neodpověděla a já se na ní po pár vteřinách podívala. S nečitelným výrazem mě sledovala. „Mně to vysvětlovat nemusíš, kdybych neměla stipendium, nejsem tady," prohlásila tišším hlasem.

Až teď mi došlo, že jsem se nikdy moc nezajímala o to, z jaké rodiny Rylee pochází a jestli tu je na stipendium nebo si školu zaplatila sama. Ruku na srdce, nikdy jsem se o Rylee moc nezajímala a spíš si jen na všechno ztěžovala.

„Vaši nemají dodatek peněz?" zeptala jsem se.

„Babička. Moji rodiče jsou mrtví," odpověděla tiše.

Zamrzla jsem a v duchu si vrazila facku. Jak to, že jsem se nikdy Rylee nezeptala na její rodinu? Byla jsem fakt špatná kamarádka, protože jsem se soustředila jen na sebe a vůbec mě nenapadlo, že ostatní možná taky nemají růžový život s jednorožci.

Posadila jsem se na posteli. „Chceš o tom mluvit?" zkusila jsem to opatrně.

Zakroutila hlavou. „Umřeli, když jsem byla malá. Skoro si je nepamatuju. Vyrůstala jsem u babičky a dědy. Děda umřel před třemi lety a od té doby se o mě starala babička," vysvětlila.

„Mrzí mě to," řekla jsem upřímně. Nevyrůstala jsem v úplné rodině, ale stále jsem měla jednoho rodiče. Vyrůstat bez obou bylo něco úplně jiného.

Smutně se usmála. „Ze střední mám něco našetřeno. Pracovala jsem celé čtyři roky v útulku pro psy, abych nějak pomohla babičce."

Zamyslela jsem se. „Říkala jsi ale, že jsi na střední měla nejvyšší obtížnost všech předmětů a nejlepší známky." Pomalu přikývla a já se zděsila. „Jak jsi tohle všechno zvládala?" vyjekla jsem.

Pokrčila rameny. „Nebylo to jednoduchý, ale dalo se to. Neměla jsem prakticky žádný volný čas, ale stálo to za to. Jdu si za svým cílem a večírky pro mě neměly žádný smysl."

Teď jsem se cítila fakt hrozně. Rylee přišla prakticky o celou střední, aby se dostala na vysněnou školu. Když jsem si vzpomněla na moje stížnosti na střední, že nikde nemůžu najít perfektní sukni, připadala jsem si jako idiot.

„Jsem tady na stipendium, ale potřebuju taky něco stranou, takže pracuju v laboratoři fyziky, což mě baví a budu doufat, že mi tohle a peníze ze střední vystačí, abych pomohla babičce," vysvětlila. „Ona sama je na tom bídně," dodala.

Překvapeně jsem pootevřela ústa. „Ty ještě posíláš peníze babičce?"

„A co mám dělat? Potřebuje ty peníze."

Rylee se pro mě stala naprosto jiným člověkem, než jak jsem ji viděla před deseti minutami. Její nesobeckost a láska k druhým mě ohromovala. Byla čistá duše, která si zasloužila jen to nejlepší. Přála jsem si, aby se jí všechny její sny splnily.

Zavládlo mezi námi ticho. „Půjdeš s námi na ten zítřejší zápas, že ano?" změnila jsem téma.

Zasmála se. „Jasně že jo."

„Skvělý, bez tebe by to nebylo ono," zamumlala jsem, ale myslela to vážně.

„Nenapadlo by mě, že mě hokej začne tak bavit. Nikdy jsem neviděla žádný zápas až do té akce u Craiga a ostatních," přiznala.

„Na stadionu to je úplně jiná atmosféra než v televizi. Užijeme si to tam," ubezpečila jsem jí.

„Nikdy bych nevěřila, že se z nás dvou stanou kamarádky," uchechtla se.

Pousmála jsem se. „To ani já ne."