Nerovná hra ✔️

|38|

|Aurora Giulia Berlusconi|

Potom, co se Craig stihl pohádat s mámou po telefonu, se rozčíleně usadil na gauči v obýváku a bručel na všechny včetně mě. Když jsem ale navrhla, že přespím na kolejích, postavil se proti tomu a zamkl vchodové dveře. Což neocenil Eric, když se večer vracel od nějaké holky a nemohl se dostat dovnitř, protože zásadně nenosil klíče.

Šla jsem si lehnout dříve než Craig a usnula jsem okamžitě.

Ráno mě probudily polibky na tváři a na krku. Spokojeně jsem zavrněla a přetočila se čelem ke Craigovi.

„Dobré ráno," zamumlal mi do krku, a to místo potom políbil.

„Kolik je hodin?" zeptala jsem se.

„To je jedno," odpověděl tiše a nalehl na mě, aby mě pořádně políbil. Jeho ruce bloudily po mém těle a já si neměla na co stěžovat.

Okny sem prosvítaly sluneční paprsky a zdálo se, že venku bude dnes pěkně. Tenhle den snad ani nemohl začít líp.

Sluneční paprsky?

Okamžitě jsem Craiga odstrčila a natáhla se po svém telefonu, který ukazoval osm hodin. Zalapala jsem po dechu a vyskočila z postele. „Co děláš?" zeptal se zmateně Craig a dál se polonahý válel v peřinách.

Pohled na něj v posteli se svými rozcuchanými vlasy a vypracovaným hrudníkem byl impozantní.

„To jsi mě nemohl zbudit!" vyjekla jsem a pobíhala po pokoji tam a zpátky a hledala své věci.

„Nevím, o čem to mluvíš," zívl. „Co kdybys sis šla lehnout a my konečně dokončili to, co jsme už začali minimálně třikrát?"

„Tohle není vtipný," štěkla jsem. „Přednáška mi začíná za deset minut." Byla jsem si jistá, že mě nevzbudil schválně. Včera mě dlouho přesvědčoval, abych dnes zůstala celý den s ním v bytě a nikam nechodila. Když jsem mu řekla, že musím do školy, nebyl z toho zrovna dvakrát nadšený.

„Víš, že přednášky jsou nepovinný?" rýpnul si.

Natáhla jsem na sebe džíny. „Nechci o něco přijít."

Podrážděně zabručel. „Nepamatuju si, že bys na střední byla takový šprt."

„Protože jsem nebyla," odsekla jsem. „Chci svůj diplom, a ne se nechat vyhodit," otočila jsem se k němu zády, stáhla si triko a oblékla podprsenku. Craig byl podezřele ticho.

Přes rameno jsem se na něj otočila. Nepřítomně sledoval má záda. „Craigu?"

Hlasitě polknul. „Zabíjíš mě. Nemůžeš se přede mnou svlíkat a potom utýct. Teď na tebe budu celý den myslet," zavrčel.

Uchechtla jsem se. „Ne že by sis to nezasloužil, když jsi mě nevzbudil. Moc dobře jsi věděl, že mám ráno přednášku. A nemáš náhodou trénink?"

„Nejdu tam," zívl.

Prsty jsem si pročísla vlasy a zkontrolovala se v zrcadle, které viselo vedle jeho skříně. „Jak jako nejdeš?"

Zvedl svou levou ruku. „Ruka," připomínal na zranění, které se mu stalo před týdnem při zápase.

„S tou rukou nic nemáš," konstatovala jsem.

Uchechtl se. „To ale nikdo neví."

Otočila jsem se na něj a tázavě pozvedla obočí. „Proč mám pocit, že se ti nechce vracet zpátky na led?"

„Protože nechci," prohlásil jakoby nic.

Překvapeně jsem pootevřela ústa. „Proč ne?"

„Nebaví mě to tolik jako dřív. Mám hokej rád a rád ho hraju, jen si nejsem jistý, jestli v tom chci vážně dál pokračovat. Možná jen tak jednou za týden si zahrát, ale denní tréninky mě nebaví," vysvětlil.