Nerovná hra ✔️

|33|

|Craig Matthias Smith|

Od soboty jsem byl úplně v háji. Jak se
něco takového vůbec mohlo stát? Jak to že jsem to nevěděl? Znám jí několik let a nevěděl jsem to.

Věděla to Witney? Byly kamarádky a říkaly si všechno, ale řekla jí tohle? Odvážila by se jí vůbec něco takového říct?

To mě přivádělo k otázce, jestli jsem náhodou nebyl jediný, kdo znal tuhle informaci.

Najednou dávalo všechno smysl. Změna jména, odjezd z Itálie i ta mlha okolo její minulosti. Jasně, že to nechtěla nikomu říct. Už jsem se nedivil těm tajemstvím, které byly okolo ní neustále. Dávalo to už všechno smysl.

Potřeboval jsem si ale všechno urovnat v hlavě. Měl jsem o tom s ní mluvit nebo ne? Byl jsem si jistej, že kdybych se jí na to zeptal, urazila by se, že jsem na ní vytáhl soukromého detektiva a upřímně bych se tomu ani nedivil. Nechtěl jsem ale ohrozit to, co jsme mezi sebou měli. Bylo to stále křehké a já to nechtěl podělat, protože ona byla jediný člověk, který dokázal vidět za moji masku a dokázal jí pochopit.

Táhlo mě to k ní a když jsme byli spolu, jako by všechno okolo nás přestalo existovat. Nebyl jsem syn těch bohatých rodičů, syn senátorky a dědic prosperující firmy. Byl jsem jenom Craig.

Nechtěl jsem ale, aby se s tím vyrovnávala sama. Tohle na ní muselo být moc. Věděl jsem, že je silná a fakt, že tohle skrývala od doby, co se sem přestěhovala mě v tom ještě utvrzoval.

Ne, nebudu jí nic říkat. Počkám, až mi to řekne sama. Bylo moc velké riziko, že by se mnou už nikdy nepromluvila a já bych jí tentokrát nemusel donutit k tomu, aby se semnou zase začala bavit.

Ve čtvrtek odpoledne jsem na ní čekal před školou. Fakt, že jsem si sehnal její rozvrh a zjistil v kolik a kde končí jsem si taky chtěl nechat pro sebe. Proč přilívat olej do ohně, ne?

Neviděl jsem jí už čtyři dny a lezlo mi to na mozek. Nechápal jsem kdy se to stalo, ale ta holka byla konstantně na mé mysli a já jí nemohl dostat pryč. Potřeboval jsem ale ten čas, abych si všechno urovnal v hlavě. Kdybych za ní šel hned druhý de, nejspíš bych jí všechno vyklopil a to by byla chyba.

Konečně se otevřely vchodové dveře a studenti začal proudit ven. Po několik minutách jsem jí skutečně zaznamenal. S úsměvem vyházela z budovy a smála se něčemu, co jí vyprávěl Declan. Nechtěl jsem se mezi ně vrhat, protože by si tím akorát určitě našla další důvod, proč mě bude nesnášet, ale pohled na ně mě rozčiloval.

Málem jsem se na něj vrhnul a jednu mu vrazil, když jí objal na rozloučenou a potom se vydal opačným směrem než ona.

Na jejích rtech stále hrál ještě úsměv, ale jen do té doby, než zvedla hlavu a naše pohledy se střetly. Její úsměv hodně rychle zmizel.

„Co tady chceš?" štěkla.

Zmateně jsem si jí prohlédl. Proč na mě byla naštvaná? Věděla, že to vím? Jak by ale mohla?

Přistoupil jsem k ní a zarazil ruce do kapes najednou nervózní. „Dlouho jsem tě neviděl, myslel jsem, že..."

„Radši už nemysli," přerušila mě. „Měl bys jít," prohlásila hlasem bez emocí a to jsem už věděl, že stoprocentně bylo něco špatně, protože tenhle tón nasazovala, když se snažila něco skrýt.

Zmateně jsem stáhl obočí k sobě. „Cože?" vůbec jsem nechápal, proč se takhle chová. „Co jsem zase udělal?"

„Ty nevíš?" zvýšila podrážděně hlas.