Nerovná hra ✔️

|42|

|Craig Matthias Smith|

Jo, podělal jsem to a hodně. Prostě jsem to chtěl vědět a nikdy by mě nenapadlo, že šlo o něco tak závažného. Mělo mě napadnout, že zareaguje přesně takhle, ale už mě prostě rozčilovaly ty její tajnosti a to, že mi nevěřila.

Evidentně měla proč.

Když jsem se na to díval zpětně, uvědomoval jsem si, že to asi byla blbost. Neměl jsem do tohohle tahat Hudsona. Měl jsem si to od ní zjistit sám a když mi nechtěla nic říct, smířit se s tím.

Pozdě.

Nešel jsem za ní hned potom, co utekla, protože jsem věděl, že potřebuje chvíli čas na to, aby se uklidnila. Kdybych za ní vyrazil okamžitě, nejspíš by mě hned vyhodila. Stihl jsem ale rozmlátit talíře se zbytkem jídla o zeď a při uklízení se pořezat.

Hned ráno jsem vyrazil na koleje s tím, že se to pokusím urovnat. Nemohl jsem jí nechat pobíhat celý den po městě s tím, že mě chce zabít.

Byl jsem si jistej, že tohle překonáme. Pohádali jsme se už tolikrát a vždy to nějak vyšlo. Tahle situace byla sice trochu horší oproti těm ostatním, ale stejně jsem věřil, že to zvládneme.

Dveře mi otevřela Rylee, oblečená v košili a pouzdrové sukni. Nikdy jsem jí neviděl ve škole a na akce s námi chodila většinou v džínách a svetru. Tohle k ní sedělo víc.

Jakmile mě spatřila, povzdechla si. „Říkala, že přijdeš."

Napochodoval jsem kolem ní do pokoje a rozhlédl se po místnosti. Po Rory nebylo ani stopy. „Kde je?" zavrčel jsem.

Zavřela za mnou dveře. „Pryč."

Rozhlížel jsem se po pokoji. Něco tady nesedělo. Vypadalo to tu jinak. „Je už ve škole? Šla do knihovny? Nevíš, jestli má odpoledne směnu? Stavil bych se za ní a..."

„Není v New Yorku," přerušila mě. „Včera večer odjela."

Projela mnou panika. Obrátil jsem se na ní. Odjela? Ona nemohla odjet. Nemohla mě tady nechat a odjet s nedořešenou situací. „Cože? Tak kde je?"

Pokrčila rameny. „Nevím."

„Kde je?" zopakoval jsem příkřeji.

„Nevím," zamumlala a sklopila pohled.

Tohle nebylo možný, ty holky stály při sobě a byly si věrný víc, než jsem tušil. Zavrčel jsem a dvěma kroky byl u ní. „Rylee, měl jsem tě vždycky celkem rád, ale teď mě už vážně štveš. Kde je?" zvýšil jsem hlas.

Cukla sebou, a to, že jsem jí vyděsil na ní bylo znát. „Nic ti neřeknu," odpověděla silně.

Chytl jsem jí za paži a přitáhl k sobě, když se chystala couvnout. „Rylee!" sykl jsem. „Řekni mi, kde je!"

„Já to nevím. Neřekla mi, kam jede," zopakovala, ale nevěřil jsem jí.

Pustil jsem jí a přešel na druhou stranu pokoje. Kopl jsem do stolu v koutě. Odjela? Byl jsem snad ještě ve větším problému, než jsem si myslel? Nemohla, ale přeci odjet jen kvůli tomu, že jsem jí naštval. Jak mě ale tady mohla nechat a nic mi neříct? Nestihli jsme si ani promluvit, a to jsme měli.

Měl jsem za ní jít už včera a nenechávat to na dnešek. Tak by neměla šanci odjet.

Znovu jsem se rozhlédl po pokoji. Už jsem věděl, co bylo špatně. Chyběli tu její věci. Alespoň většina. Tohle znamenalo, že nezmizela jen na dva dny. Tušil jsem, že tohle bude na delší dobu.