Don't you remember me? [EDDIE MUNSON]

I

Znovu a znovu. Znovu jsme se museli přestěhovat kvůli hlouposti mého otce. Pokaždé, když způsobí něco vážného musíme se přestěhovat. Lidi na nás koukají skrz prsty a kolují o nás jen pomluvy. Ze začátku jsem to nesla dost špatně, ale postupem času se z toho stala taková naše tradice. Už po pátém stěhování jsem to přestala počítat a hlavně vnímat.

Potom, co se otec opil a vykradl menší obchůdek ve městě se rozhodl vrátit tam, kde to celé začalo. Myslí si, že na nás lidi už zapomněli a bude se nám zde žít lépe než kdy předtím. Tuhle větu už začínám dost nenávidět. Opakuje ji každé naše stěhování. Pokaždé, co naše auto přejede ceduli s nápisy měst

Seděla jsem na zadních sedačkách, kde mě utiskovaly naše kufry a různé další zbytečně věci, které táta tak nutně potřebuje. Hlavu jsem měla opřenou o okénko. Snažila jsem se ovládnout nejistotu v mých myšlenkách. Strach z toho, že si budu muset opět zvykat na novou školu, nové lidi a nové prostředí. Bylo mi teprve osmnáct a už jsem měla za sebou tolik škol, co nikdo jiný na světě. Je mi z toho zle.

"Uvidíš, že tady nám bude konečně dobře, zlatíčko" usmál se na mě táta do zpětného zrcátka. Měl tak pozitivní až naivní náladu. Nechtěla jsem kazit jeho radost. Proto jsem jen pozvedla koutek a přikývla na souhlas.

Pozdě v noci jsem se konečně dostala do postele. Celý den jsem pomáhala vybalovat a zařizovat náš nový dům. Musím uznat, že můj pokoj je nádherný a velmi prostorný. Dokonce se mi sem konečně vejdou všechny moje knížky.
Na mobilu jsem si nastavila budík, abych ráno nezaspala do školy. Táta trval na tom, že bych se co nejdříve měla zapojit do kolektivu. Proto mě přihlásil do místní střední školy. Vůbec jsem se tam netěšila.

_______________

Brzy ráno se ozval zvuk budíku. Rychle jsem ho vypla, abych nevzbudila tátu, který spal hned vedle v pokoji. Byl unavený.
Donutila jsem se vstát. Mé kroky mířily do koupelny, kde jsem si udělala ranní hygienu, namalovala jsem si řasy a vlasy nechala volné.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje a došla ke kufru, kde jsem měla ještě své věci. Odpoledne si je musím naskládat do skříni.

Oblékla jsem si kalhoty s tílkem a košili. Nějak jsem první den nechtěla hrotit, ale i přesto jsem se trochu bála. Nenáviděla jsem první dny..

"Nemusíš se ničeho bát, zlatíčko" uklidňovala mě ředitelka školy. Nevěřila jsem ji. Vypadala dost přísně a panovačně.
Netrvalo dlouho a nechala mě odvést do třídy, kde začala první hodina literatury. Miluju literaturu, ale pohledy lidi, které směřovaly mým směrem moc milé nebyli. Přišla jsem si jako kašpar.
Sedla jsem si do první lavice, která byla jako jediná volná. Vytáhla jsem si obyčejný papír a kreslila si různé věci. Neměla jsem náladu se věnovat učitelce. Hned první den a vše flákám. Super co?

Ahoj! Vítám Vás u mého nového příběhu. Zatím je to jen takový rozjezd. ❤️

Snad se Vám bude příběh líbit.Chci se omluvit za případné chyby v gramatice
Děkuji za ohlasy a budu se těšit u další části❤️