Don't you remember me? [EDDIE MUNSON]

XXIV

Před třídou mě uchopil jemně za ruku. Uchopil mě tak jemně a opatrně, jakoby se obával, že mi ublíží. Propletl si se mnou prsty. Po celém těle mi projela příjemná energie, která mi tak chyběla. Pořád mě překvapuje, jak mé tělo dokáže reagovat na každý jeho dotyk. Miluju vše, co se mnou jeho přítomnost dokáže.

Šli jsme dlouho chodbou, která vedle do jídelny. Jeho stisk trochu zesílil. Pohlédla jsem na něj. Na jeho obličeji byla poznat lehká nervozita. Popadla mě starost. Nebyl tu dlouhou dobu. Každý člověk na téhle škole si jeho nepřítomnost mohl podložit svými řečmi. Mrzelo mě a dost trápilo, že se takhle cítí. Vždy jsem si myslela, že byl sebevědomí a jistý vším, co v životě dělá. Překvapil mě.

Palcem jsem přejela po jeho hřbetu ruky. Lehce sebou cukl a pohlédl na mě také. Ten pohled. Ten ustaraný pohled plný bolesti. Chci, aby věděl, že v ničem není sám. Stoupla jsem si na špičky a věnovala mu jemný polibek na rty. Lehce pozvedl koutek. Chci vidět ten jeho dokonalý úsměv. Chybí mi.

Společně jsme vešli do místnosti. Moc lidí tu zatím nebylo. Tím lépe pro nás. Kroky mířily ke stolu, kde každý den obědvali kluci z jeho klubu. Jeho zrychlený dech byl snad slyšet až na druhý strašně místnosti. U stolu sedel pouze Dustin a Mike. Ostatní se přidají každou chvíli. "Nechám vás" špitla jsem a otočila se na odchod. Jenže jeho ruka mě nepustila. Pomalým pohybem si mě přitáhl k sobě. Ach. Potřebuje mě.

Naše kroky se zastavily. První, kdo si nás všiml byl Dustin. Kdybych Vám mohla lépe popsat, jak roztomile a šokovaně se tvářil. Ihned se postavil na nohy a rychlým pohybem se dostal k Eddiemu. Beze slova ho objal a tiskl k sobě. Bylo mi do pláče. Dustin ho má opravdu rád. Mají spolu skvělý vztah, který jim může každý závidět.
_______________________
"Vážně si mohl s kluky zůstat" řekla jsem už snad po několikáté. "A znovu říkám, že pro dnešní zbytek dne jsem tvůj" pověsil mi bundu. Nechci, aby si kluci mysleli, že ho kradu pro sebe.

Chytl mi pomalu ruku a šel do kuchyně. Jeho strejda tu nebyl. Vzal si směnu navíc. Léčba byla dost finančně náročná. Mé občasné víkendové brigády mu snad v tom dokázali trochu pomoci. "Zase létáš myšlenkami jinde, ale ne v přítomnosti, kde jsme konečně zase spolu" usmál se a podal mi skleničku s vodou.

"Promiň" za poslední dobu má komunikace s lidmi dost ochabla. Chybí mi ti naše dlouhé konverzace. Klidně i do druhého dne. Čas byl pro nás tabu. "Máš hlad?" zeptal se. Tolik mě bolelo být sama. Jenže teď mě bolí i to, že nedokážu projevit větší radost z jeho návratu. Z toho, že ho konečně mohu pevně obejmou. Že mohu konečně cítit jeho rty, jeho vůni.
"Tess?" vyrušil mě z přemýšlení. Dřepl si přede mě a chytl mé ruce. "Co je s tebou?" lehce jsem sebou cukla a upřela na něj pohled. V očích měl starost.

Své rty přitiskl na hřbet mé ruky. "Mluv se mnou, prosím. To ticho mě ničí, Tess" zamrkala jsem víčky a nadechla se. Mám mu přiznat své selhání, které přišlo několikrát za tu dobu, co byl pryč? Mám přiznat veškerou tu bolest, která mě provázela? Teprve přijel, tak proč ho musí mé tělo ničit?

Palcem mi setřel slzu, která mi stekla po tváři. Vlastně jsem ji ani nepostřehla. Je mi ze sebe na nic. Lidé jiné návraty prožívají fakt šťastně. A já? Já tu sedím, jak tělo bez duše a přimlouvám se k tomu, abych byla vůbec šťastná. Samozřejmě, že jsem! Ale mrzí mě ten fakt, že to není tolik vidět

"Máš strach? Eh, tedy.. Strach z toho, jestli je to pořád stejné, jako než jsem odjel?" promluvil po chvíli ticha. "Asi ano" šeptla jsem. Pomohl mi vstát. Posadil se místo mě na židli. Uchopil mé boky a posadil mě do jeho klína. Do jeho klína jsem sedávala i za jiných podmínek. Bože! I tohle mi chybí. Necítit ho jen dotyky, ale i jinak. Už zase motýlci. "Já vím, že to bylo těžké. Bylo to pro nás oba těžké, ale chci ti jen říct, že z mé strany se absolutně nic nezměnilo" dal mi pramen vlasů za ucho. "Spíš jsem si uvědomil, jak moc je mé tělo závisle na tom tvém. Trpěl jsem" trpěl? Otočila jsem na něj pohled. "Nemít tě vedle sebe, když jsme chodili spát. Nemít tě u sebe, když nastala krize a mé tělo potřebovalo objetí. Víš jak často moje hlava myslela na to, jak tam jsi se mnou? Jak se tě mohu dotýkat. Jak se s tebou mohu milovat. Nesnášel jsem svou hlavu"

"Budeš muset zpátky?" "Pokud do toho spadnu, tak ano. Teď už mě tam neuvidí" usmál se a chytl mě pevněji. "Nechtěl jsem moc na tohle téma navazovat, ale strejda mi cestou autem vyprávěl určité věci" řekl mu to? Sakra. Proč to nenechal na mě! "J-Já netušil, že tě to až tak moc sebere. Kdybych tohle věděl, tak se na to vykašlu, Tess" "Ne to ne" "Žádný to ne. Tess, ty jsi má druhá závislost, kterou nikdo nevyléčí. Bolelo mě poslouchat, jak si každým dnem na tom byla hůř a hůř" opřel si čelo o to mé. "Už je ta sračka za námi. Už tě nenechám se trápit" oh, srdce mi poskočilo. Měl pravdu. Je to za námi.

Políbil mě na rty. Za tu dobu jsem zapomněla, jak dokonalé to s nim vlastně je. Jak dobře se cítím, když mi dává lásku. "Udělám nám tu večeři" řekl po chvíli.
____________________
Do rukou mi vložil misku se špagety. Vonělo to opravdu nádherně. Usedl vedle mě a spustil film, které před chvíli vybral. I to jeho vaření mi tak neskutečně chybělo. "Přestaň na mě tak koukat" ušklíbl se. "Já nekoukám" kde tohle vzal? "Ale ano, zíráš na mě. Jsem nervózní potom" zasmál se a mrkl. Donutilo mě to se trochu pousmát. Uchopila jsem znovu vidličku a začala jist. Měla bych se víc kontrolovat, co vlastně dělám. Pak vypadám jako blbec.

Po skončení filmu hodiny ukazovali sedm hodin. Upřímně? Byla jsem dost unavená. Teď budu dohánět spánek, co mi za ty týdny chyběl. Těším se na to. "Chceš si jít lehnout?" "Prosím" "Jestli chceš, klidně můžeš jít spát domů" "Ne, chci tu být prosím" "Dobře. Zajdu do pokoje pro ručníky a dam ti něco na spaní" "Vydrží to na mě dnešní noc?" "Co přesně myslíš?" "Pyžamo" zastavil se a lehce ušklíbl. "Shit, Tesso" zanadával a šel do pokoje.

Po chvíli se vrátil s plnou náručí. Asi si nestihl vybalit. Vše položil na pračku. Dlaně přiložil na mé boky. Pomalým pohybem si mě přitáhl k sobě. "Miluju ten pocit" "Jaký?" "Jak tě má přítomnost vždy dokáže tak neskutečně zkazit. Dřív ses zakrývala a styděla. A teď? Shit!" "A teď?" mou dlaň jsem položila na jeho hruď. "Ted si dokážeš říct o to, abych tě přetáhl" zatřepala jsem sebou. Už jen ta myšlenka nad tím. "Mohu?" ukázal prstem na m triko. Teď si může dělat cokoliv. Chci, aby věděl, že přesto všechno ho miluju. Že má druhá polovina zase ožila. Možná, že ten život zase začne mít smysl.