Don't you remember me? [EDDIE MUNSON]

II

Nastal čas oběda. Nemám ráda když musím trávit čas mezi tolika lidmi. Nemám ráda před nimi jíst. U pultu jsem si vybrala jen lehký salát. Misku jsem položila na tác. Nadechla jsem se a vydala se hledat nějaké volné místo. Popadla mě panika, když jsem pohledem neobjevila ani jedno volné místo, kam bych si mohla sednout. Všechny stoly byly obsazené. Všichni se smáli a jedli své obědy.Vypadali šťastně.

V mých zádech jsem ucítila naráz. Leknutím jsem upustila tác i s mým obědem na zem.
"Dávej bacha nulo" zaslechla jsem škodolibý smích.
Dřepla jsem si na zem a začala salát sbírat. Nedalo mi to se podívat nahoru na osobu, která do mě možná jen omylem narazil. Jenže jeho smích byl opak toho, co jsem si myslela. Vysmíval se mi. Což mi dost ublížilo, ale nechtěla jsem to dát znát. Všichni se k jeho výsměchu přidali. Odvrátila jsem pohled a dál uklízela svůj salát

Po chvíli se před mým pohledem objevily ruce. Na prstech měl spousty prstenů. Otřepala jsem se a vzala z rukou láhev, kterou mi dotyčná osoba podávala.
"Děkuji" špitla jsem tiše a otřela si tváře do dlaní
"Neser se do toho ubožáku! Vypadni si k těm svým postiženým kamarádům!"

V tu chvíli jsem už měla namířeno ke dveřím a utíkala z jídelny pryč. Přesně toho jsem se bála. Posměchu. Nezapadla jsem mezi ně. A to je teprve první den.
__________________
Došla jsem domu a rovnou se zavřela v pokoji. Táta naštěstí nebyl doma. Proto jsem si mohla dovolit upustit pár slz. Věděla jsem, že první dny bývají zlý. Jenže jsem nevěděla, že lidé tady se nezměnili.

Převlékla jsem se do pohodlnějšího oblečení a rozhodla se uklidit věci. Veškeré oblečení jsem si složila do skříně, kterou jsme s tátou společně kupovali a dávali dohromady. Byla jsem hotova až večer. Na večeři jsem neměla chuť, proto jsem se umyla a rovnou šla spát. S špatným pocitem jsem nakonec usnula a spala až do rána.

Ráno mě probudil zvuk budíku. Dneska jsem se dlouho musela přemlouvat, abych vstávala. Při pomyšlení na včerejšek mi do smíchu nebylo. Rychle jsem se umyla, oblékla si kalhoty s obyčejným trikem a šla dolu do kuchyně. U stolu už seděl táta a četl si něco v telefonu

"Dobré ráno" pozdravila jsem a sedla si k němu. Přisunula jsem si k sobě hrníček s čajem a hned se napila.
"Jak bylo první den ve škole? Už sis našla nějakou kamarádku? Jsou tam na tebe hodný? Už máš nějaké známky?" vyzvídal

Neměla jsem ráda, když o mě jevil až příliš přehnaný zájem. Nechtěl abych si myslela, že na mě kašle. Občas to tak bylo.
"Byl to první den, tati" zamumlala jsem a znovu se napila.
Usoudil, že se nechci bavit, tak naší konverzace nechal.
Využila jsem proto situace a vytratila se do školy. Snažila jsem se jít pomalu. Snad nejvíc, co jsem dokázala. Bála jsem se, že opět potkám toho kluka. Nechtěla jsem být stres pozornosti. Proto jsem se ke své skříňce snažila jít nenápadně.

Vzala jsem si učení a vydala se na první hodinu. Využila jsem situace a našla si místo vzadu. Sedla jsem si a hned si nasadila sluchátka, abych nemusela poslouchat lidi kolem sebe. Chtěla jsem být jen já a hudba.
Po uplynutí vyučování, které jsem strávila nezájmem. Nastal čas oběda. Měla jsem chuť se na nějaký oběd vykašlat, ale žaludek mi dával dost najevo, že bych si měla něco malého dát. Vzala jsem
si tác a vybírala si.
"Jsi tu nová?" zaslechla jsem vedle sebe.
Otočila jsem svůj pohled a oddechla si, že to není ten kluk ze včera.
"Staronová" lehce jsem se usmála
"Staronová? Nechápu" zasmál se a dal si na svůj tac kousek sendviče.
"Už jsem tu jednou žila, ale museli jsme se přestěhovat." špitla jsem
"To je mi líto. Teda. Ten včerejšek. S klukama jsme tě viděli od stolu. Jason je hrozny debil" zasmál se nahlas až na sebe dost upozornil
Musela jsem se usmát také
"Pojď si sednou k nám. Máme místa dost." pozval mě a bez mé odpovědi šel. Nechtěla jsem být neslušná. Proto jsem se vydala za nim.

"Já jsem Dustin, mimochodem" zase se zasmál
"Tessa" zopakovala jsem zase své jméno.
Posadila jsem se tedy na proti Dustinovi a napila se trochu vody. Ostatní u stolu si hned začali něco šeptat. Začala jsem být nervózní. Sklopila jsem pohled na svůj oběd. Neměla jsem sem chodit.

Vedle mě se najednou někdo posadil a hodil tác na stůl. Lekla jsem se a trochu nadskočila.
"Nová krev?" Cítila jsem jeho pohled a poté se hned ozval Dustin
"P-Pozval jsem ji. Je tu nová a nechtěl jsem, aby ji Jason zase ublížil" šeptl tlumeně. On se ho bojí?
"Pro dnešek!" křikl a začal jíst.
Přistihli jsem se jak pozoruji jeho ruce. Měl ty samé prsteny, co včera ten kluk, který mi podával láhev.
Jedla jsem pomalu svůj oběd. Všichni už měli snědeno a odcházeli. Nechtěla jsem být pozadu, proto jsem se zvedla, ale ruka toho kluka mě zastavila a posadila zpátky
"Nikam" zdůraznil trochu přísně
"Dojedla jsem" argumentovala jsem
"Půjdeš až půjdu já" zasmál se a dál ujídal své hranolky
Dostala jsem odvahu se na něj podívat.
"Je snad na mě něco zajímavého?" nadzvedl obočí a otočil na mě pohled. Naštěstí jsem stihla uhnout a koukat jinam
"Nekousnu tě. Nemusíš se mě bát" "nebojím" šeptla jsem.
"Půjdeme" zvedl se od stolu a tác nechal na stejně místě kam ho položil. Zvedla jsem se také a raději ho následovala.

Další díl je tu!