boj za poslední nádech |×TW FF×| kniha třetí

4. kapitola: co se stalo o Vánocích?

Dvacátý třetí prosinec tu byl dřív, než jsem si myslela. Ještě stále jsem seděla v učebně a čekala na konec poslední hodiny.

Na roh sešitu jsem si kreslila vlnky a krátce na to jsem cosi zaslechla. „Sarah," ozvalo se znova tichým hlasem.

„Gem," zamumlala jsem a rozhlédla se po učebně.

„Ne, to nejsem já," zamítlo mě dvojče okamžitě. „Měla bys jít na chodbu," podotkla.

„Děje se něco, Sarah?" udivila se profesorka, jež si mě všimla, když jsem se rozhlížela po třídě..

Zvedla jsem k ní svůj pohled a mírně zavrtěla hlavou. „Ne, nic se neděje," ujistila jsem jí.

„Sarah," ozvalo se znova šeptem.

„Jen si musím odskočit," vydechla jsem a vstala. Prošla jsem kolem Scotta a Stilese, kteří na mě upřely své zraky, a vyběhla na chodbu.

Profesorka se nejspíš pokusila ještě něco říct, ale už jsem ji neposlouchala. Všimla jsem si však, že Scott se začal soustředit, a tak jsem svůj krok zrychlila a přešla chodbu tak rychle, jak jen to šlo m

Sotva jsem zahlédla Petera, přiložila jsem si ukazováček ke rtům a naznačila tak, že má být potichu. Nepohybovala jsem o tom, že situaci pochopí.

Přišla jsem co nejblíže k němu, začala jsem drápy přejíždět po stěně a zároveň jsem zašeptala: „Scott nás poslouchá."

Chápavě přikývl a pozvedl obočí.

Kývla jsem k toaletám a poté za námi zavřela dveře. Pustila jsem několik kohoutků a otočila se zpátky k Peterovi.

„Co tady děláš?" pozvedla jsem obočí.

„Chtěl jsem tě vidět," usmál se téměř nevinně.

Nevěřícně jsem pozvedla obočí.

„Fajn," vydechl, „tak jsem chtěl jen vědět, jestli jsi začala cvičit," pokrčil rameny. „A jak vidím," přeměřil si mě pohledem, „pořád málo."

„No vida," pousmála jsem se a snažila se jeho poznámku o mém vzhledu ignorovat, „tobě o toho alfu nějak jde," zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

„Jde přeci o mou reputaci," vydechl s úsměvem, „jo a taky," zamumlal a podíval se mi do očí, „jestli tě zabije, tak mě zabije tvoje babička," pronesl s pokrčením ramen.

„Jasně, pořád jde jenom o tebe, chápu," přikývla jsem. „No... Stačilo se sejít po škole, ne?"

„Ne," zavrtěl hlavou, „blíží se vánoce. Říkala jsi, že je nemáš ráda. Jak ti je?" pozvedl obočí.

„Cože?" Zmatení se zajisté odrazilo i v mých očích.

„No..." odmlčel se Peter, „chtěl jsem jenom vědět, jak se cítíš," pokrčil rameny.

„Petere Hale, ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat," ušklíbla jsem se a založila si ruce na hrudi. „Je mi fajn, děkuji za optání," usmála jsem se.

„Myslíš to vážně?" podíval se mi do očí.

Úsměv ze rtů mi pomalu zmizel. „Proč... Asi ne," vydechla jsem, „ale chci věřit, že bude všechno fajn."

„Proč nemáš vánoce ráda, Sarah?"

„Na tom přeci nesejde," zavrtěla jsem odmítavě hlavou a vypnula jeden kohoutek, přičemž jsem udělala krok blíže k Peterovi.

„Jestli chceš mou pomoc, musíme si věřit," vydechl a také jeden vypnul.

„Od doby co jsem tady mi každý říkal, abych hlavně tobě nevěřila," zamumlala jsem s nejistým pohledem, „tak je to těžký," pokrčila jsem rameny.