boj za poslední nádech |×TW FF×| kniha třetí

ČÁST PRVNÍ: zase ty sny...

Instagram: karin_pise_z_podsveti_

Podívala jsem se Stilesovi do očí. „Víš... Jsme v posledním ročníku a já si říkám... Co se stane pak," vydechla jsem a pohlédla na temné Beacon Hills.

Tam nahoře, v lese, odkud bylo vidět téměř celé město, jsme se scházeli častěji než kdykoli předtím.

„Pak?" udivil se a pozvedl obočí.

„Jestli se ještě někdy uvidíme."

„No... Říkal jsem si vlastně to samé. Ptal jsem se táty, s kolika přáteli ze střední se vídá a víš co řekl?"

Otočila jsem k němu svou tvář a viděla, jak se v jeho očích cosi zalesklo. Nebyl to odraz světla v dálce, spíš jeho osobnost.

„Co?" zeptala jsem se, ale napříč svým touhám udržet koutky rtů neideální, pousmála jsem se.

„S žádnými. Prostě s nikým," zavrtěl hlavou. „Ale po tom večeru, kdy jsme zachránili Masona vím jedno," podíval se mi do tmavých očí, „my se jako smečka vždycky najdeme," usmál se Stiles, „i Allison."

Překvapeně jsem zamrkala. „Cože? Allison?" Nebyla jsem si jistá, zda jsem opravdu slyšela správně.

„On ti to neřekl?" podivil se.

Jen jsem nevědomě pokrčila rameny.

„Tu noc, když chtěl Sebastien Valet zabít Scotta, držel ho pod krkem. Nejspíš pořádně nevěděl, co dělal, ale zaryl mu drápy ze zadu do krku," objasnil a poukázal na svůj zátylek, „ale pak se zarazil a řekl jedno jméno – Marie-Jeanne."

Udiveně jsem pozvedla obočí. „Viděl Scottovi vzpomínky. Viděl Allison," došlo mi, „byly si podobné?"

„Nejspíš ano," přikývl na souhlas. „Důležité je, že ty vzpomínky Scotta zachránily – Allison ho zachránila."

Nemohla jsem tomu uvěřit. Allison s námi pořád byla, věděla jsem to, ale tohle bylo něco výjimečného.

Usmála jsem se a podívala se na měsíc na obloze. „Takže se vždycky najdeme, jo?" pozvedla jsem obočí.

„Jo," přikývl na souhlas. „Námi dvěma počínaje, ostatními končíc."

Znova jsem se usmála, tentokrát více šťastně. Oba jsme byli totiž rozhodnutí, na jakou školu jít – oba jsme chtěli následovat naše otce.

„Stilesi," vydechla jsem, „můžu ti ještě něco říct?" Otočila jsem se jeho směrem a čekala na odpověď.

„Jasně, že jo. Jsi sestřenice mého nejlepšího kamaráda."

Sestřenice mého nejlepšího kamaráda, zopakovala jsem si v duchu. Ještě stále nedokázal říct, že jsme přátelé my dva. Tedy... Nedokázal říct, že jsme pouze přátelé, ale to já také ne.

„Zdává se mi teď ještě jeden dost divný sen. Mohlo by se jednat o něco, co by mohlo být každým dnem blíž... Je to totiž před maturitou."

„A co se tam děje?" zeptal se podobně jako posledně a podíval se mi do očí.

„Každou noc je to trochu jiný, ale víš co je nejděsivější?"

„Co?"

„Ty v těch snech nejsi, Stilesi..."

Tak jak je to teď mezi Sarah a Stilesem? Jsou přátelé nebo nejsou? Chtějí být nebo nechtějí? Toť otázky!

Karin T.