boj za poslední nádech |×TW FF×| kniha třetí

5. kapitola: no a co?

Peter po mně střihl pohledem. „Musíš ho chtít zabít."

Cítila jsem, jak mi slaný pot stékal po zádech a tvářích, které musely být celé rudé. „Věř mi, Petere, že ho zabít doopravdy chci, jinak on zabije mě," vydechla jsem a unaveně se opřela o zeď. Dlaněmi jsem si z obličeje dávala pryč potem smáčené vlasy a stahovala je do pevnějšího drdolu.

„Viděla jsi svou budoucnost?"

„A nejen svou," podotkla jsem s nádechem.

Peter si mě změřil pohledem. „Možná bych se o to měl přeci jen postarat sám," pokusil se mě oblafnout.

„Zapomeň na to, Petere," zarazila jsem jej rychle. „Tenhle alfa je můj," usmála jsem se a s hlubokým nádechem jsem se rozběhla a Petera srazila k zemi.

„Pěkný," podotkl.

„Já vím," přikývla jsem.

Vstala jsem a narovnala se.

„Máš dobrý schopnosti, Sarah," otočil se ke mně, „máš se ale ještě hodně, co učit."

„Jenže já nemám čas," vydechla jsem a rozhodila rukama.  „Alfa tu bude a jeho příchod se blíží každým dnem."

„Pak se musíš víc snažit," pokrčil rameny. „Víš co ti taky pomůže?"

Pozvedla jsem obočí. „Co?"

„Musíš si odpustit, Sarah. Je čas odložit oměj," vydechl a poukázal na můj řetízek. „Bez něj máš sílu, o které se ti teď může jen zdát. Jenže nejdřív jí musíš ovládnout."

„Nemůžu si jen tak odpustit," protočila jsem očima. „Vždyť jsem ho mohla zabít."

„Ale nezabila jsi ho," opáčil.

„Ale mohla jsem!" vykřikla jsem a rozhodila rukama.

„No-a-co?" pozvedl ledabyle obočí a založil si ruce na hrudi.

Zamračila jsem se.

„Koho to zajímá, Sarah? Poukazuje na to někdo? Koho zajímá minulost? Koho zajímá, co se mohlo stát? Tebe by teda neměla, ty se starej o budoucnost," vydechl a podíval se mi do očí. „Zopakuj to," kývl na mě.

„Co přesně?"

„No a co," upřesnil, „zeptej se sama sebe: ,no a co, že mohl zemřít?' ,no a co, že jsem se jednou neovládla?'"

Skousla jsem si ret. „No a co?" podívala jsem se mu do očí.

Zamračil se. „Ne," zavrtěl hlavou, „nejde o to říct to, ale cítit to."

„No a co?" vyhrkla jsem hlasitěji a uvolněněji. „No a co, že mi jednou ujely nervy?" vydechla jsem, „no a co, že jsem ho mohla zabít?"

„To je ono," usmál se. „Koho zajímá minulost, Sarah?"

„Mě ne," řekla jsem pevně.

„Nelži, Sarah. Řekni to doopravdy. Koho zajímá minulost?"

„Mě," nadechla jsem se a zavřela oči, „mě už minulost nezajímá."

„Správně," usmál se znova a přišel ke mně blíž. „Tohle, Sarah," opatrně mi rozepl náhrdelník, „zatím odlož."

„Bojím se," snažila jsem se ho zastavit.

„Ne, Sarah, ty nemáš strach," zavrtěl hlavou.

„Nemám?"

„Ne."