boj za poslední nádech |×TW FF×| kniha třetí

9. kapitola: bolest a víra

Zdálo se, že ačkoliv jsem se snažila všem zavděčit, spíše jsem všechny otočila proti sobě.

Se Scottem jsme se vzájemně jeden druhému vyhýbali. On se mnou nejspíš nechtěl mluvit a já se rozhodně nechtěla přesvědčit o tom, že se mnou mluvit nechtěl.

Harry byl naštvaný sice kvůli něčemu jinému – s vraždou alfy se vyrovnal děsivě rychle, nejspíš to bylo tím, že ho víc bolelo mé zatajování – ale stejně se mnou nemluvil.

Se Stilesem jsem se bála mluvit, abych se nedozvěděla, jak moc mě nenáviděl, ačkoliv mi několikrát psal, že se mnou potřebuje mluvit.

S ostatními jsem se od té doby neviděla a ani jsem to neměla v plánu.

Šla jsem z obchodu s jednou plechovkou ledového čaje a mířila za Peterem. Byl jedním z mála lidí, který se mnou mluvili. Mluvila se mnou i Melissa, ale nebyla nadšená, že jsem zabila dalšího člověka, a tak i jí jsem se snažila vyhýbat. Snažila se to na sobě nedávat znát, ale věděla jsem, že to ví. Věděla jsem, že se v mé přítomnosti cítila nejistá.

„Sarah zastav," ozvalo se za mými zády.

V krku jsem cítila obrovský knedlík. Pomalu jsem se zastavila a otočila se na Stilese. Pozvedla jsem obočí. „Co?"

„Nemůžeš se mi vyhýbat věčně," zavrtěl odmítavě hlavou Stiles.

„Ale jo, můžu," opáčila jsem a znova se rozešla.

Stiles mě však doběhl a chytil za ruku. „No tak, co je? Proč se mnou nechceš mluvit?" vydechl.

„Protože nestojím o nějaký podělaný promluvy do duše o tom, jak jsem nezodpovědná a zlá, Stilesi!" vykřikla jsem a vytrhla se z jeho sevření. „Nestojím o vaší pomoc, protože my nikdy nedokážete pomoct! Nestojím o Beacon Hills!" Prudce jsem se otočila a chystala se k odchodu.

„Ty nejsi zlá!" vykřikl na oplátku Stiles a donutil mě tak zastavit se.  „Sakra, Sarah, kdy už to pochopíš? Ty nejsi zlá," vydechl a přišel ke mně blíž. Podíval se mi do tváře.

Zakoulela jsem očima. „Shodila jsem tě z kopce."

„Já vím," přikývl.

„Harry mě nenávidí a Scott si myslí, že jsem tě chtěla nechat zemřít. Všichni si to myslí." Do očí se mi hrnuly slzy.

„Já ne," namítl, „já vím, že ne," pousmál se a chytil mě za ramena.

Zvedla jsem k němu své oči.

„Měl jsem zemřít, viděla jsi budoucnost. Ale já žiju a ty taky. Tys tu budoucnost změnila, Sarah, a zachránila jsi nás oba. Já to vím, Sarah. Je to tak, že jo?" V jeho hlase byla slyšet jistota, kterou jsem v tom svém už dlouho postrádala.

Pomalu jsem přikývla na souhlas.

„Ale Scott si to nemyslí, že ne?"

Zavrtěla jsem mlčky hlavou.

„Já mi to ale řeknu. Všem to řeknu. Pochopí to," ujistil mě a setřel mi slzu z tváře. „A Harryho to přejde, i on to pochopí."

Na rtech se mi objevil drobný úsměv. Zatoužila jsem po jeho objetí, po jeho rtech, a tak jsem se prudce otočila. „Musím jít." Rozešla jsem se pryč a zaháněla touhu po Stilesovi svou rychlou chůzí.

Cosi na mě zavolal, ale já už se neohlédla. Bez zaklepání jsem vešla do bytu a darovala Peterovi svůj uvolněný úsměv.

„Naše drahocenná alfa," pousmál se a bedlivě mě sledoval.