boj za poslední nádech |×TW FF×| kniha třetí

13. kapitola: materiál na kapitána

Otevřela jsem oči a sledovala bílý strop.

„Jak ti je?" zeptala se Melissa, jenž se objevila v mém zorném poli a přišla blíže k mé posteli.

Snažila jsem se zorientovat. „Jsem v nemocnici?" zamračila jsem se a pomalu se posadila.

Teta přikývla na souhlas. „A přišli za tebou ostatní," usmála se. „Můžou sem?"

„Eh... No jo, jasně," přikývla jsem. „Ale co se stalo?"

„Ve škole jsi omdlela," vydechla Melissa a podívala se mi do očí. „Nejspíš jsi měla panický záchvat, ale nevím proč. Prý jsi byla s Maliou a Lydií, ale pak jsi běžela za šerifem," pokrčila rameny.

„Za šerifem," zopakovala jsem zamyšleně. „Ale proč?"

„To nevím," zavrtěla hlavou. „No... Možná jsi šla za Scottem," pokrčila rameny.

Chápavě jsem přikývla. „Tak ať přijdou," pousmála jsem se a během chvíli ve dveřích uviděla Scotta s polovičním úsměvem na rtech.

Za Scottem stála i Lydia a také Malia a Harry.

Usmála jsem se.

„Jak ti je?" vydechl Scott a podíval se mi do očí.

„Jsem v pohodě," usmála jsem se znova a objala Scotta kolem ramen. „Nemuseli jste sem chodit. Vlastně jdu zrovna domů," dodala jsem a své nohy volně spustila z postele. „Co koukáte? Jsem na odchodu," ušklíbla jsem se a vstala. Oblékla jsem si mikinu a ze stolku si vzala klíče, peněženku a telefon. „Harry?" oslovila jsem nejmladšího kluka v místnosti a podívala se mu do očí. „Měl jsi o mě strach?"

„Jasně, že jo," vydechl, „pořád jsi moje ségra."

Usmála jsem se a hodila mu klíče. „Tak dneska řídíš. U školy mám auto."

„Fakt?" vydechl s údivem.

„Cože? Zbláznila ses?" vyhrkl Scott a klíče mu sebral. „Já ti pro to auto zajdu," vydechl. „Ty bys tu měla zůstat," upozornil mě.

Zamyšleně jsem se na něj zamračila. „Ne," pokrčila jsem náhle rameny. Svým pohledem jsem se zastavila na Lydii. „Hej, jsi v pohodě?" pozvedla jsem obočí.

„Jen mám pocit, že jsem měla něco udělat," pronesla zmateně zrzka.

„Ale co?" pozvedla jsem tázavě obočí.

„Nemůžu si vzpomenout."

Bodlo mě u srdce. „Mám stejný pocit," podotkla jsem nejistě. A snažila se svůj tíživý pocit na hrudi nějak vysvětlit. „Jdeme?" zeptala jsem se, načež všichni přikývli a já tedy nepozorovaně opustila nemocnici.

...

Na nebi se rozprostřel veliký bílý blesk.

Podívala jsem se na Petera a zhluboka se nadechla. „Harry tě nejspíš bude chtít vidět, Petere," vydechla jsem s pohledem upřeným na hnědovlasém vlkodlakovi.

„Fajn," přikývl Peter. „Takže už to ví?"

„Řekla mu to tvoje úžasná dcera," ušklíbla jsem se a založila si ruce na hrudi.

„Hmm chytrá," přikývl s úšklebkem na rtech.

Přivřela jsem oči. „Děsně." Povzdychla jsem si a podívala se mu do modrých očí. „Petere... Kdy začaly ty moje vidiny?"

„Co já vím?" pozvedl obočí, „asi, když jsi odjela z Deaner Beach, ne?"

„Ne, ne," zavrtěla jsem hlavou, „myslím teď. Ty nové. Ty, ve kterých nejsi," objasnila jsem svůj dotaz a zaposlouchala se do příchozího hromu, jako by to byla melodie nějaké písně.