Zdánlivá láska (Niam)

1.Díl

Hledím do zlatavých plamenů ohně a z mých úst se line našedlý dým, jenž vyfukuji ze svých plic. Nepočítám kolikátou sklenku vína, již pozřelo mé hrdlo, jelikož myšlenky vířící v mé hlavě zcela opomíjejí na tyto zbytečnosti. Není noci, či snad rána, abych nepřemýšlel nad věcmi týkající se mé práce. Miluju ji, to ano, avšak někdy toužím po volnosti, jenž mi tato práce nemůže dopřát.

Tiše si povzdychnu, nechávajíc litování své osoby a sklenku spolu s nedopitým vínem odložím na prosklený stolek, mířící dlouhými kroky do své ložnice. Zanechávám plameny v krbu tiše praskat a teplo, jenž ze sebe vyřazuje, pomalu vytrácet do všech místností mého rozsáhlého domu. Cítím se unaveně. Nepamatuji dny, kdy jsem každé ráno vstával s úsměvem na rtech, jelikož takovéto chvíle již dávno pominuly. Jako by snad ani nikdy neexistovaly.

Při cestě po schodech do mé ložnice začnu pomalu rozvazovat černou, formální kravatu, která po celý den stlačovala můj krk spolu s knoflíčky, jenž několika krátkými tahy bezproblémově rozepnu. Náhle pocítím volnost a studený vzduch linoucí se místností se prudce opře do mé rozpálené kůže, tvoříc tak na ní pupínky, způsobené chladem. Při snaze svléknout z mých ramen béžovou košili zaslechnu hlasitou ránu vycházejíc z temné tmy za okny. Nechci se tím zaobývat, avšak po rozlehnutí tichého, bolestného vyjeknutí přejdu k oknu pokoje, hledíc, zdali zahlédnu něco neobvyklého. Vše se zdá být klidné a neměnné, až na drobounkou postavu, jenž se pod náporem zimy klepe na sněhem pokryté lavičce. Hledím na onu postavu. Její drobounké prstíky pevně svírají roztrhaný a pošpiněný cár látky a čepice podobná kulichu, nechává pár blonďatých vlásků spadat majiteli do čela obličeje. Jednalo se o mladého chlapce a soudě podle oblečení, jenž zakrývalo jeho vyhublé tělo nejspíše odněkud utíkal. Nepozorovaně, tak aby si nevšiml žádného z mého pohybu odstoupím od okna balkonu. Vím, že ho nemohu nechat venku samotného, a tak do svých rukou uchopím zimní kabát a nežli vyjdu vstříc sněhové vánici za dveřmi domu, obuji se do jednoduchých tenisek. Neobtěžuji se své tělo zakrýt zbytečným kusem látky a tak bez dalšího zdržování přejdu až ke schoulené postavě mladého chlapce.

„Ahoj," promluvím tiše, abych jej nevylekal, ale odpovědi se mi nedostane. Chlapec i nadále nehnutě sedí na prochladlé lavičce, jako by má přítomnost byla pouhý přízrak.

„Jak se jmenuješ?" optám se, přehazujíc přes prochladlé tělo teplou vrstvu látky kabátu. Chlapec se při styku s látkou lehce ošije, upírajíc na mě své prázdné modřenky. Stále však mlčí. Vím, že je zde něco špatně, jelikož pohledem jakým na mě hledí je bez emocí a až příliš chladný.

„Umíš mluvit?" zkusím tu nejbanálnější otázku, jenž mě napadne, avšak opět bez odezvy a až teprve tehdy si všimnu plastového náramku, obepínající chlapcovo vyhublé zápěstí. Poznávám jej, jelikož podobné nosí i pacienti z našeho ústavu.

„Smím?" poukážu hlavou na chlapcovo zápěstí a ten jej ke mně lehce natáhne. Nebrání se. Zdá se mi, jako by byl snad omámený, jakou si drogou či prášky na uklidnění, pokud tedy opravdu odněkud utíká. Uchopím do své dlaně chlapcovo zápěstí, hledíc na nápis, jenž je na cedulce vypsaný.

„Ústav Jacka Rowella. Pacient číslo 102. Patro 6. Sektor B. Niall Horan. Sedmnáct let." přečítal jsem potichu a zároveň s údivem, jelikož má práce spočívá právě ve starání se o pacienty v ústavě Jacka Rowella, avšak tohoto chlapce jsem ještě nikdy předtím nespatřil. Bylo mi řečeno, že se v šestém patře nenachází nic, kromě skladů a pár pracoven, tak jak je tedy možné, že tento chlapec je přiřazen právě do tohoto patra?

„Nemusíš se mě bát. Pracuji v ústavě Jacka Rowella..." nestihnu do říct větu a chlapec se při zmínce o ústavě prudce ošije, oddalující se ode mě pomocí nohou. V jeho očích zahlédnu strach.

„Ne prosím, neboj se mě. Nechci ti ublížit."

„To říkali taky. Nesplnili to," koktal, jeho hlásek byl slabounký a velmi nakřáplý, odhadujíc tak, že nepromluvil již několik spoustu dní, ba dokonce i týdnů.

„Věř mi prosím. Pojď se mnou. Zimy jsou letos kruté. Umrzneš, pokud zde zůstaneš," hledím na něj s prosbou v očích, zatím co ty jeho jsou opět vyhaslé, již ani strach v nich není možno zahlédnout.

„Dobře," souhlasí. Rozejde se pomalu za mnou, dodržujíc si ale ode mě stále dostatečně velkou vzdálenost, abych se jej nemohl jakkoliv dotknout. Nevím, co si s chlapcem počnu, jelikož pokud z ústavu opravdu utekl, dobrovolně jej tam rozhodně nedopravím.

Když i spolu s blondýnem vyjdu poslední schody ke vchodovým dveřím domu, on se náhle zastaví a v jeho očích se začne zobrazovat zlost spolu s nenávistí.

„Když teď vejdu do tvého domu, slibuješ, že jim nezavoláš,aby si pro mě přijeli?" hleděl na mě s velkými pochybnostmi ve tváři a zároveň s nadějí, jako by se ve mě snažil najít zvláštní druh opory a jistoty.

„Slibuji"

„Opravdu?"

„Opravdu."

První díl k nové povídce :D Doufám, že se vám to zatím líbilo a dalšími díly vás nějak neodradím. Budu ráda,když se vyjádříte, co si o tom zatím myslíte, ať už v tom dobrém slova smyslu, či špatném. Děkuji :3 :))