Zdánlivá láska (Niam)

5.Díl

Omámeně hledím na chladně bílou zeď v obývacím pokoji, nevnímajíc studený vzduch, jenž se vtiskne do mé zlatavé kůže. Stále se mi před očima mihotá název článku, vypovídající o Niallově smrti, čímž se jistým způsobem dostávám do jistých stádií šílenství. Je možné, aby Niall falšoval svoji svoji smrt a zabil tak zcela nevinného člověka, kvůli bezproblémovému životu?

„Já je nezabil. Vše co si četl je pouhá lež" zaslechnu tichý ospalý hlásek, který mě odtrhne od mých vlastních myšlenek, jež plní mou hlavu. Pootočím svým trupem směrem, odkud onen hlásek vychází a mé oči spočinou na postavě chlapce, o němž bych jen s těží v tuto chvíli dokázal rozmýšlet, zdali jsou jeho ruce poskvrněné krví nevinných lidí. Rozčepýřené blonďaté vlásky, rudě zbarvená líčka a syté rty, zcela vyvracejí mou představu o masivním vrahovi.

„Proč bych ti měl věřit?" optám se klidně, přesto že pociťuji zrychlení mého srdečního tepu a dokonce i dechu. Snažím se jej, alespoň částečně ovládnout, avšak má snaha je marná. Poznal to. Ví, že se jej bojím.

„A proč by jsi neměl?" odpoví mi tvrdě. Něžnost z jeho nakřáplého hlásku se vytratila a místo ní jí ovládl sebejistý hlas, plný odhodlání a nechutenství.

„Články mluví za vše," argumentuji. To u Nialla vyvolá ironický smích a jeho rty ovládá stejně podlý úsměv. Můj strach stoupá. Zvětšuje se, jako nikdy dřív.

„Články nebo roztažené nohy mé sestry?" pronese řečnickou otázku, přecházejíc blíž ke mě. Mám touhu se od něj vzdálit. Utéct od něj, jelikož temnota, jež zcela zalila jeho pomněnkové oči, mě sama o sobě velmi děsila, ale strach mi nedovolil vykonat, žádný pohyb. Ovládal mé tělo, až jej zcela paralyzoval. Dokážu hledět pouze do jeho očí, plně mě dostávajíc do své zpropadené moci. Neodvažuji se promluvit. Nemohu.

„Bojíš se mě," pověděl a jeho oči náhle zalil smutek. Byli jiné. Žádná zlost, nenávist, či hořkost, nýbrž smutek, bolest a zklamání. To já tyto emoce způsobil?

„Toto jsem nechtěl," povolil stisk dlaní, ve kterých svíral kožené opěradlo sedačky a vzdálil se ode mě na několik málo kroků, nepřestávajíc hledět do mých ustrašených očí. Vyhledával v nich pochopení,důvěru, ale tyto věci jsem mu nebyl schopen darovat. Rozhodně ne v onu chvíli.

Po zdlouhavém okamžiku vzájemného hledění do očí, blondýn sklopil svůj pohled k zemi a pomalými, ladnými kroky vycházel vstříc venkovním dveřím domu, za nimiž se ukrývala chladná sněhová bouře.

„Ne!" vykřiknu, plně ignorujíc tichý hlásek v mé hlavě, jenž mi přikazuje nechat mladého chlapce odejít.

„Nechej ho. Bez něj ti bude líp. Ať odejde!" mluví ke mě. Křičí! Avšak já jej ignoruji. Neslyším ho. Nechci jej slyšet.

Přitlačím svou dlaň na pootevřené dveře domu a tak zabráním chlapci v odchodu. Jakmile tak učiním, vysloužím si od tajemného blondýna nechápavý a zároveň pobouřený pohled, připomínajíc mi, jaká osobnost se v tomto chlapci skrývá. Zlá, podlá, nevyzpytatelná ale zároveň něžná a mírumilovná. Je možné, aby se v jednom člověku nacházelo tolik různých a odlišných povah?

„Nenechám tě odejít," vykřiknu hystericky, neuvědomujíc si své přecitlivělé chování. Niallův pobouřený pohled a ostře řezané rysy se náhle zjemní a na jeho tváři zahlédnu náznak čehosi, co připomíná rozněžnělý úsměv.

„Nevidím důvod proč," protestuje, přestože je rád za můj čin. Prozrazují mi to jeho oči a nepatrný úsměv.

„Chci ti pomoci," vydechnu odhodlaně, berouc svá slova zcela vážně.

„Nemůžeš mi pomoci."

„To tvrdíš ty," přiblížím se k chlapci tak, aby měl možnost pocítit na své odhalené šíji můj teplý dech. Musím jej přimět zůstat. To já jsem jeho záchranný člun na rozbouřeném oceánu. Nikdo jiný.

„Já to vím."

„Věř mi prosím. Chci ti pomoc. Musím," žádám jej. Nevím proč tak činím, ale pocit, jenž prochází mým tělem, nechce dovolit, aby se tento chlapec cítil osamělý, stejně jako byl po dobu několika málo let. I ti nejhorší lidé si zaslouží kus citu, lásky, přátelství a ani tento chlapec není výjimkou, ať už spáchal cokoliv. Zaslouží si lásku a já chci být ten, kdo mu jí poskytne, buďto jako kamarád, spolubydlící, či nevlastní bratr.

„Pod jednou podmínkou," vysloví nedůvěřivě po chvíli ohlušujícího ticha, dodržujíc si ode mě stále dostačující odstup.

„Jakou?"

„Nikdy se mě nezeptáš na mou minulost."

Docela se divím, že jsem dokázala další část přidat ve slíbený den :D Avšak, kdy přidám další díl opravdu netuším:/ Snad se vám další díl líbil. Mockrát vám děkuji za všechny vaše ohlasy k povídce :3 Vážím si toho,popravdě mě docela udivuje, že toto někdo čte :D ;)