Zdánlivá láska (Niam)

2.Díl

Niall pomalými, nedůvěřivými kroky překročí práh mého domu rozhlížejíc se při tom po zdech, jenž jsou obohaceny o fotografie mě, spolu s mými nejbližšími. Nechápu sám sebe. Z jakého důvodu si zvu do domu kluka, o němž nevím zhola nic? Může to být jakýsi úchylný deviant, či sériový vrah a já si jej klidně ubytuji pod jednu střechu spolu se mnou. Cožpak jsem zcela zešílel? Proč musí být má povaha tak zatraceně moc ochranářská?

„Půjdeš dál nebo zůstaneš stát v chodbě?" optám se po delší době, kdy se Niall i nadále nachází mezi úzkými zdmi chodby. Blondýn se po mé otázce lehce zamračí, dělajíc se mu tak lehké vrásky kolem očí. Nevím, čím jej má otázka nahněvala, odpovědět se mi však nehodlá. Místo toho začnou jeho oči propalovat díru do mého těla, jako by snad očekával jakýkoliv útok z mé strany na jeho osobu a byl připravený se bránit před jakoukoliv bolestí, jenž bych mu byl schopen způsobit.

„Už jsem ti říkal, že ti neublížím. Nemusíš být až tak moc opatrný," zamumlám. Chlapcova tvář se po mých slovech lehce uvolní, čímž se mi naskytne možnost zahlédnout blondýnovu druhou stránku osoby. Mnohem více přátelštější a krásnější.

„Omlouvám....Já-já," pokusí se vyslovit svou myšlenku. Snaha, jenž se v chlapci stále nachází, se však náhle vytratí a v jeho očích jde zahlédnout opět pouhá prázdnota spolu s nicotou.

„Co jsi chtěl říct?" povzbudím ho ,ale Niall se nadále již nesnaží. Naštvaně usedne do křesla v obývacím pokoji a s velkým zájmem pozoruje plameny, jenž obohacují krb. Zdá se mi, jako by to bylo snad poprvé, co něco takového spatřil a mám pravdu. Když na mě pohlédne svýma zářivě modrýma očima, najdu v nich mnoho otázek, jenž v sobě blondýn ukrývá a jedna z nich směřuje právě na tancující zázrak mezi hnědými cihlami, který mu brání se nadále rozšiřovat.

„Je to oheň" poukážu hlavou ke krbu a Niall chápavě přikývne.

„Může se tě na něco zeptat? Nemusíš odpovídat. Stačí, když odpovíš pouhým kývání hlavy. Dobře?" optám se usedajíc vedle stále vystrašeného blondýna. Vím, že ho má slova nikterak neutěšila, jelikož si stále tiskne ke svému tělu starý, roztrhaný cár látky, jenž mu nejspíše dodává zvláštní pocit bezpečí.

„Utekl si, že ano?" zajímám se, i přesto že je mi odpověď zcela známá.

„Jo," špitne.

„Předpokládám, že jsi v ústavu již hodně dlouho. Rok?" typuji a Niall záporně zavrtí hlavou.

„Více?"

„Jo"

„Dva roky?"

„Ne. Od deseti let."

Jeho odpověď mi zcela zatají dech. Jak je možné, že se v ústavu nachází po dobu tolika let? Cožpak je jeho nemoc, až tak nezvladatelná?

„Nialle, čím vlastně trpíš?" tážu se opatrně, abych v něm nevyvolal jakýkoliv pocit slabosti a pochybení, avšak to se mi bohužel nepovede. Jeho tělo se začne třást a oči mu zaplní nepopsatelný strach. Přijde mi, jako by ho svírala mě neviditelná bolest.

„Nialle," natáhnu k němu svou ruku, kterou však od svého těla rázně odstrčí.

„Ne! Ne! Ne!" křičí. Prudkými pohyby se pomocí svých nohou vzdálí do rohu pokoje schovávajíc svou hlavu mezi kolena, tisknouc si je k uším, aby nemohl nic zaslechnout.

„Ty hlasy! Hlasy!" ošívá se neustále. Jeho křik a nářeky nabírají na síle a já si nikdy v životě nepřišel tak zatraceně moc bezmocný a nepotřebný.

„Přišel pro mě! Ty jsi mi lhal! Oni přišly! Jsou tu!" poukazuje ukazováčkem na kliku dveří, kde se nikdo nenachází. Nikoho nespatřím. Jak bych taky mohl, jsou to pouze vidiny, jimiž jej omámila jeho mysl.

„Neublíží ti. Nedovolím to." usadím se k chlapci, hladíc jej krouživými pohyby po zádech. Doufám, že jej to alespoň částečně uklidí, ale bohužel se tomu tak nestane.

„Slíbil jsi to. Ty jsi mi to slíbil!" mumlá mezi vzlyky, jenž otřásají jeho drobounkým tělíčkem. Tak moc ho chci zbavit všech těch špatností, jenž jej právě ovládají, ale nemohu. Nejde to.

„Věříl jsem ti. Já jsem ti věřil!" zakřičí těsně před tím, nežli jeho tělo svévolně upadne do mé otevřené náruče.

Mockrát všem děkuji za ohlasy k prvnímu dílu :3 Vážím si toho :)) Jsem moc ráda, že jsem vám líbil a doufám, že jsem vás tímto druhým dílem nějak nezklamala :)