Zdánlivá láska (Niam)

10.Díl

Kašlu na ptaní se, zdali máte nebo nemáte zájem. Kdo nechce a je s tamtím koncem spokojený nemusí číst dál, ale pro zbytek je zde pokračování. Tak doufám,že alespoň bude stát za to a jelikož už mám v hlavě rozloženo, jak to bude povídka probíhat, bude těch dílu ještě vcelku hodně :D

Ovládla mě temnota. Nic kromě ní nedokáži zahlédnout, avšak ze širé dáli mám možnost zaslechnout tiché pípání. Přibližuje se, každým okamžikem mi je stále blíž a blíž. Má víčka se od sebe začnou lehce odlepovat, přičemž mě do očí uhodí jasné bíle světlo. Jsem snad mrtví, či kde se to vlastně nacházím?

„Probouzí se!" zaslechnu křik, avšak mě se to zdá jako tichý nářek. Každá část mého těla je příliš těžká na to, než abych s ní dokázal pohnout, a tak pouhým pootočením hlavy, se snažím vyhnout jasně zářícímu světlu, jenž mě oslepuje.

„Pane, slyšíte mě? Jak se jmenujete? Odpovězte prosím?" promlouvá ke mně muž oděný v dlouhém bílém plášti. Nezajímají mě slova vyřknuta z jeho úst, jelikož má hlava je zaplněna pouze jednou jedinou myšlenkou. Vzpomínkou na něj. Žije, či jsem ho snad zabil a pokud ano, jak velký trest mě čeká za jeho vraždu? Má být snad toto mé trestání? Život bez něho?

„Niall...Kde je Niall." zachraptím, což zapříčiní sucho v mých ústech. Tak moc toužím po tom, abych mohl pocítit vlhkost na jazyku, jenž mi voda může dopřát, ale touha vědět, zdali je můj malý blondýn v pořádku, byla několikanásobně větší, než jakákoliv má potřeba.

„Nejspíš mluví z cesty pane. Nebyl zde za ním nikdo jménem Niall a na místě byl nalezen sám." zaslechnu hlas sestřičky a obsah její věty mě velice znepokojí. Jak to že jej nenašli spolu se mnou? Vždyť dýka v mých rukách projela jeho srdcem, sám jsem ji do něj zabodl. Nemohl toto zranění přežít. Je to fyzicky nemožné.

„Kde je? Co jste s ním udělali!" křičím. Tíha mého vlastního těla jako by náhle zmizela a já mám možnost bezproblémově vykonat několik rychlých pohybů. Nevnímám mžitky, jenž se mi z prudkého vstávání znenadání vytvoří před očima. Musím vědět, kam se Niall poděl. Musím!

„Tak kde je!" křiknu opět, přičemž za uchopení límce košile přitisknu muže v bílém plášti prudce a nemilosrdně ke zdi. Nikdo mi nebude bránit znát pravdu.

„Uklidněte se.." snaží se ke mně muž mluvit s klidem , avšak má trpělivost není dostatečně velká na to, aby se nechávala opíjet jeho něžnými řečmi. Chci toho snad mnoho? Jediné po čem toužím je on. Nic více nepotřebuji. Jen jeho.

„Mluvte do háje! Tak už mluvte!" začnu lékařem nemilosrdně narážet proti zdi, zatímco mé tváře začnou smáčet slané kapičky slz. Nikdy jsem nebyl tak neskonale moc přecitlivělí jako právě v tuto chvíli. Každá maličkost mě dokázala rozhodit, stejně tak jako klidný pohled může, jehož tělo pevně svírali mé paže.

„Proč mi to nechcete říct." propuknu v nemilosrdný pláč a mé srdce jako by samým žalem puklo a rozpadlo se na několik tisíc částí, jenž s těží někdo dokáže sesbírat.

„Musíte se ještě prospat." zaslechnu těsně předtím, nežli pocítím ostrou bolest a mě tak do moci začne opět dostávat temnota.