Zdánlivá láska (Niam)

17.Díl

Do očí mě uhodí ostré paprsky slunce a já nesouhlasně zabručím. Nechci vstávat. Jediné po čem toužím je spát a již se nikdy víc neprobudit, avšak toto bych Niallovi udělat nemohl. Stačí, když jsem mu nedokázal včera slíbit, že se alespoň pokusím mu pomoci. Jsem sobec? Možná, ale on není ode mě o nic lepší. Jsme stejný. Mnohem více, než by se na první pohled zdálo.

Když nad tím takto přemýšlím, zajímalo by mě, kde se Niall momentálně nachází. Neviděl jsem jej od včerejší noci, od okamžiku, kdy na mě naléhavě hleděl, žádající mě o pomoc a já mu na jeho žádost nedokázal jakkoliv odpovědět.

„Konečně jsi se už probudil." zaslechnu nepříjemný hlas kousek ode mě, což mě přinutí rozevřít svá oční víčka a tím se mi naskytne pohled na postavu napůl odhaleného blonďatého chlapce s pocuchanými vlasy, naklánějící se těsně nad mým vlastním tělem. Nic mu neodpovím. Nemám co a hlavně nemám náladu na to se sním dohadovat, pokaždé jej akorát naštvu.

„Nemyslíš si, že by bylo slušné mi odpovědět?" zamračí se, přičemž se mu přesně v půlce čela objeví vráska, svůj nos lehce nakrčí a koutky rtů se křivý do neúměrné roviny. Vypadá komicky, avšak i přesto ve mně budí zvláštní druh respektu. Nikdy nedokáži předem určit jeho nadcházející reakci, ať už učiním cokoliv. To proto se jej bojím? Měl bych to takto nazývat?

„Nevím, co říct." pokrčím lhostejně rameny a na Niallové tváři se vyskytne pobavený úšklebek. Nesnáším tento pohled.

„Nevíš co říct, zajímavé. Pokaždé máš nespočet otázek a připomínek a najednou nevíš co říct?" zavrtí nevěřícně hlavou a postel se opět narovná, když se odlehčí od váhy blonďáčkova těla, jehož dlaně byly ještě před chvíli zapřeny těsně vedle mé hlavy. Opustí pokoj. Zanechá mě zde samotného a já si úlevou tiše oddechnu. Potřebuji soukromí, avšak pochybuji, že se mi ho zde někdy dostane.

Skopnu ze svého těla tenkou deku, jenž zakrývala mé tělo a nohy nechám spustit dle postele směrem k zemi. Střetávám se s chladivou podlahou, po níž línými kroky přecházím do kuchyně, kde blonďáček nenuceně hledí z okna a horlivě přemýšlí. Zajímalo by mě o čem.

„Snídani máš na kuchyňské lince u dřezu a pro příště bych ocenil, abys na mě víc už tak dlouho nekoukal." vyruší mě Niall v hledění na něj a po uvědomění si toho, mé tváře lehce zčervenají. Zpozoroval mě, i přesto aniž by jakkoliv odtrhl svůj pohled od dění za okny. Nervózně polknu a s miskou ovesné kaše usednu za menší dřevěný stůl, jenž stojí v rohu místnosti.

„Vypadá, že ti chybí slušné vychování!" okřikne mě znenadání Niall a jeho oči viditelně ztmavnou. Lžička v mé ruce dopadne zpět do mísy a já zůstanu hledět na přibližující se postavu ke mě. Blondýn mě bez slitování uchopí za mé hnědé vlasy a hlavou mi škubne prudce dozadu, abych mu hleděl do očí.

„Neumíš snad říct děkuju, když už ti člověk připraví snídani ty nevychovaný spratku!"

„Nevím, kdo je tady nevychovanej spratek, kterého rodiče nenaučili, že lidi se normálně nezabíjí!" vrátím mu zpět urážku, aniž bych se předem zapřemýšlel nad následky jejího vyslovení. Na své tváři pocítím štiplavou ránu. Uhodil mě. Bez toho aniž by něco dále řekl, či mě nechal cokoliv vyslovit, uchopí pevně mou paži a táhne mě zpět do pokoje, kde jsem přes noc spal. Bezohledně mě pohodí na postel a ještě naposledy mě uhodí, těsně předtím nežli opustí pokoj a zamkne mě v něm.

Přiložím dlaň ke své tváři a lehce si ji promnu. Bolí to, ale ne moc. Hlasitě si povzdychnu, rozhodný se jít převléct, ale nežli stihnu otevřít dveře skříně, uvědomím si, že zde nemám žádné věci na převlečení. Usednu na postel a začnu se rozhlížet po pokoji, zdali by se tu nalezlo něco, co by mě mohlo zabavit, ale marně. Mimo postele, dvou skříní a menšího psacího stolu se zde nic nenachází.

Nechám své tělo bezmyšlenkovitě dopadnou na postel tak, že mi hlava přesahuje přes postel a tak ji nechám samovolně spadnout, takže jsem mohl zahlédnout bordel a prach, který se pod postelí nachází. Lehce nakrčím nos nad tou nechutností, připraven opět vstát, ale nežli tak učiním, všimnu si koženého sešitu spolu s propiskou zaházený krabicemi a kusy prádla. S údivem se pro něj natáhnu a jedním nádechem z něj sfouknu veškerý prach. Vím, že bych jej neměl otevírat, jelikož mi nepatří, ale má zvědavost je silnější, než jakýkoliv pocit slušnosti, či viny. Prsty zaháknu za kovovou přezku, čímž sešit otevřu, avšak nejednalo se o ledajaký sešit, nýbrž o deník. Niallův deník.

Omlouvám se, že jsem další část nepřidala už o víkendu, ale neměla jsem absolutně žádný čas :/ :( Snad je vám nová část líbila a děkuji vám za votes a komentáře k předchozímu dílu :3