Jeden nekonečný příběh

Epizoda 3 - Obavy

Pohled Gabriela:

Můj přenádherný deníku.

Mám v tobě nemálo stránek a jsem rád, že mám někoho, komu můžu říct svá nejtajnější a nejtemnější pocity. Ta kniha...

Ta kniha mě už od včera totálně pronásleduje. Stále na ni myslím.

Nevím, čím to je, ale něco mi říká, že bych ji už neměl nikdy brát do rukou.

Je sobotní odpoledne a já už dlouho nebyl na Poesii, protože Hodgemu vadilo, že chodím moc často ven.

No, a tak jsem přestal chodit na Poesii.

Je pravda, že při posledním střetu s Lidmi jsem málem odpálil kavárnu, ale to bylo 2 roky zpátky.

Neměli mi dávat studenou kávu místo horké čokolády.

Izabel na mě byla pěkně naštvaná asi týden.

Hodge...No, toho málem trefil šlak.

Jace měl na háku.

Alec mi jen řekl pár nadávek.

A Izabel mi dala pěstí.

Asi jsem ji neměl říkat, aby se z toho neposrala.

Vyšel jsem z pokoje a potkal na chodbě Jaceho.

Pohled Jace:

Rozhodl jsem se zatrénovat si v tréninkové místnosti.

Když jsem šel po chodbě, tak jsem potkal Gabriela.

Čuměl na mě, jako na vyklopenou polévku nebo na Izabel, co má nakřivo linku.

G: "Ehm.... Čau? "

Jen jsem se na něj mírně ironicky pousmál a šel si po svých.

Konečně jsem došel do tréninkové místnosti a šel ke svému koutu mých stříbrných zbraní.

Vytáhl jsem si svého panáka a mírně ho opřel o zeď, protože tu zadní část má urvanou díky Gabrielovi.

A začal jsem silně mlátit mečem.

Pohled Gabriela.:

Štrádal jsem si to po chodbě, když tu za mnou se ozvala Izabel.

I: "Kam jdeš?"

Chvíli jsem uvažoval, zda ji mám říct pravdu nebo ne.

Rozhodl jsem se jí zalhat. Nebylo to správné, ale to mě nějak netrápilo.

G: "Jdu do knihovny Izzy." Usmál jsem se.

I: "No, tam teď nemůžeš. Je tam Madam Naxus se spolkem."

G: "Se spolkem? Proč by se madam Naxus a spolek bavili zrovna tady v institutu. Vždyť mohli jít do Alicante. "

Zamyslel jsem se, když jsem odpovídal Izabel a dospěl k závěru, že bude super je odposlouchávat.

Většinou jsem si soukromý druhých vážil a respektoval jej, ale v tomto případě to musí být dost důležité.

I: "Gabrieli? Vnímáš??? "

Zamyslel jsem se tak hodně, až jsem úplně ignoroval Izabeliny slova.

G: "Ehmm.. ne teď jsem tě neposlouchal. Promiň. "

Izabel se zamračila a ze vztekem odešla.

Asi mám potom, co žehlit.

No nic. Rozhodl jsem se jít opatrně ke knihovně.