Přitažlivost

Prolog

„Nepůjdeš za rodiči?" zeptal jsem se drobného chlapce hledícího do stolu. Jeho nohy, obvykle tak plné energie, momentálně nekmitaly z místa na místo, jak bylo jejich dobrým zvykem. V rukou nervózně žmoulal lem trička a víčka se mu chvěla.

Neodpověděl. Jen dál zíral na dřevěnou desku, oči fixované na škrábance a ve tváři stále pronikavěji výraz, který si člověk u dítěte nepřál spatřovat.

„Proč se lidi berou?" tázal se po chvíli a jeho obočí se svraštilo pod tíhou úvah, co by mu ještě neměly příslušet.

„Obvykle proto, že se mají rádi," odpověděl jsem, když jsem se posadil vedle něj a lehce ho vzal kolem ramen.

V první vteřině zaváhal, ale pak se jeho tělo uvolnilo a on se na mě natiskl.

„Ale není to tak vždycky, bohužel," povzdechl jsem si a palcem konejšivě pohladil jeho znepokojenou tvář. „Někdy se berou i z jiných důvodů, víš?"

„Z jakých důvodů?" hlesl a konečně ke mně zvedl pohled.

V duchu jsem si vyčetl, že jsem ho na takovou otázku navedl. Musel mít v hlavě zmatek a já mu to neusnadňoval. A přitom jsem si tak moc přál mu to usnadnit! Kdyby to bylo na mně, ani bych ho nepustil domů. „Někdy kvůli penězům, někdy kvůli dětem, občas asi proto, že mají pocit, že by se vzít měli," znovu jsem si povzdechl a posmutněle jsem se na něj usmál. „Svět je hodně složitý, víš?"

Jeho oči se do mě vpíjely. Takhle zblízka jsem mohl znovu obdivovat, jak uhrančivě působily. „A proč..." zakabonil se, „...proč by se měli brát?"

Nepřestávalo mě překvapovat, kolik hloubavosti v sobě tohle dítě mělo. „To je těžká otázka," podotkl jsem, ale úsměv se mi o něco rozšířil. „Ale myslím, že by se měli brát, když se mají rádi."

Zase sklopil pohled a vráska na čele vypovídala o dalších zběsilých úvahách. A když se na mě znovu podíval, na jeho rtech si pohrával zdrženlivý, roztomilý úsměv. „Vezmeme se jednou?" zeptal se.

Tehdy jsem se tomu něžně smál, dojatý oklikou, kterou mi řekl, že mě měl rád. Jeho dětinská naivita mi přišla dojemně rozkošná.

Až po deseti letech mi bylo dáno zjistit, že to naivita vlastně nebyla.

Opět jsem sledoval úsměv na jeho tváři, pohled jeho uhrančivých očí. Srdce mi zrychleně bušilo, dlaně se potily a jedna myšlenka stíhala druhou.

„Proč se nevezmeme?" ptal se. Jeho hluboký hlas rezonoval mou myslí, odrážel se od stěn lebky a vracel se se zdánlivou ozvěnou. Hrdelní tón tančil na hrobech logických úvah, co postupně odplouvaly, ať jsem se jich snažil držet sebevíc.

„Co říkáš?" povytáhl obočí, když se naklonil blíž.

Začínal jsem cítit jeho teplo. Jen lehce, zastřeně. Lákalo mě k sobě. Jen se naklonit blíž... stačil by kousek. Kousíček!

„Jsi šílený," vydechl jsem do příslibu jeho rtů.

A nejhorší bylo, že na drobnou, nepatrnou chviličku, snad v záchvěvu pohybu jeho tmavých řas, jsem tu šílenou nabídku zvažoval. Věděl jsem, že bych neměl. Věděl jsem, že jsem nesměl. Proč jen to muselo být tak těžké?

Jak odolat přitažlivosti?