"Víš co? Můžeš za ní jít a domluvit to s ní. Oběma by vám to prospělo," ozvala se Veveruška po několika minutách ticha. Zlatuška jen kývla a vstala. Měla by jít? Měla by opravdu mluvit s Pírkou a tím pádem obě vystavit ještě většímu nebezpečí, že to bude jen horší? Měla by zariskovat?
"Tak utíkej! Už mě nebaví tu čekat, až půjdeš, ještě nejsi tak zraněná, abys to nezvládla!" ozvala se Veveruška trochu nevrle. Zlatuška vydechla. Tohle zvládne, je to jen rozhovour s obyčejnou kočkou výpravy... že? Nic měnícího celý zbytek života a už vůbec ne osud světa.Pomalu se vydala blíž ke stříbrné mource.
"Pírko..." začala Zlatuška omluvným hlasem. Kočička se ani neotočila. To jí Zlatuška nestála ani za jediný pohled? Zlatuška ucítila, jak ji něco v srdci zabolelo. Možná si za tu dobu utvořila s Pírkou bližší vztah, než si myslela. Zlatuška chtěla pokračovat, ale veliký poryv větru jí vehnal do tlamičky jakési pírko. Rychle zakašlala a pírko vyplivla. Bylo veliké, stříbrné se šedými tečkami. Opravodvá nádhera. Minimálně zlatuška neznala žádneho ptáka s takovými Pírky.
"Ty jsi to P9rko chytila? Děkuji," pousmála se Pírka a vzala si to krásné pírko na zemi. Rychle si ho tlapkou zasunula za ucho. Když se tam Pírka podívala, viděla ještě druhé takové pírko, jen bylo víc zbarvené do modra.
"Jsou nádherná, kde jsi je našla?" pokusila se Zlatuška nějak začít konverzaci.
"Já je nenašla. Moje učitelka jednoho dne šla ke hrobu mé matky, byly blízkými kamarádkami, prý skoro jako sestry. A tam právě tahle pírka našla. Všechny tři je donesla do tábora a věnovala mi je. Tehdy jsem neznala pravdu, řekla mi, že je seslala na zem moje matka jako dárek. Jako znamení radosti, že jsem učednicí. Ještě mi řekla, že pokaždé, když usoudím, že je pro mě někdo opravdu moc důležitý, mám mu jedno z pírek věnovat, aby na mě nikdy nezapomněl. Nedlouho poté... zemřel Kameňák," mluvila Pírka a při poslední větě bylo znát, že Pírka zadržije pláč. Zlatuška jí chtěla nějak uklidnit, pomoct, dát jí najevo, že už je to pryč a ona tu pro ni je. Popošla blíž a povzbudivě olízla Pírce ouško. Stříbrná kočička sebou mírně trhla, ale rychle se vzpamatovala. Konečně se na Zlatušku otočila. Poté rychle zavrtěla hlavou a změnila výraz na kamenně ledový. Zlatuška udělal mimoděk krok zpět. Myslela si, že už se jejich vztah znovu dává do pořádku... patrně se unáhlila. Bude to chtít dlouhou dobu, asi Pírku zranila moc hluboko. Ale čím? Tím, že je její otec Měsíční dráp? Ale za to přeci nemůže!
"Zemřel kvůli tomu, že Levharthvězda si vybrala Měsíčního drápa před svým vlastním zástupcem! Nechala ho zemřít jen tak! Nepomohla mu! Ani ho nechtěla pohřbít!" pokračovala Pírka a postavila se. V očích jí svítily blesky jako za bouřky, které metala magicky všude okolo. Zlatuška to konečně začínala chápat. Ublížila Pírce právě svým otcem. Ale nemohla za to! Nemohla za svého otce!
"Taky ho nenávidím! Dělala tolik špatných věcí... ani se mi nechce věřit, že byla Zlatka tak naivní a stala se jeho družkou. Bylo by lepší abych nežila já s Ostrodrápem, než aby se on stal něčím otcem!" vyhrkla rychle Zlatuška. Možná... možná to Pírce pomůžu, když uvidí, jak moc svého otce nenávidí. Třeba teď budou společně na Měsíčního drápa nadávat a pak se budou jen smát a všechno bude zase v pořádku, tak jako dřív.
"Ani ti nic neudělal, nemusela jsi sledovat zemřít někoho blízkého kvůli němu!" odsekla Pírka a znovu se posadila zády ke Zlatušce, "tehdy jsem věnovala první pírko. Dala jsem ho Kameňákovi do hrobu a neliuji toho. Jen je škoda, že jsem mu ho nedala dřív. Mohl alespoň zemřít s pocitem, že ho měl někdo rád a chtěl mu pomoct... jen prostě neměl šanci." Zlatuška cítila tu bolest, kterou Pírka tehdy zažívala, stejně jako nenávist k Měsíčnímu drápovi.
"Je mi to moc líto. Sice kvůli mému otci před mýma očima nikdo nezemřel, ale... ne přímo on, ale jeho vliv na Hromový klan mě donutil odejít z domova. Pořád si to vyčítám. Mohla jsem žít tak krásný život... a teď žiji ve Stínovém klanu, který je postrachem ostatních klanů. Ale mám to tam ráda, nedovedu si představit jiný domov. Pořád... přišla jsem o život, který by byl o tolik jednodušší..." odpověděla tiše Zlatuška. Pírka se trochu narovnala a otočila se ke Zlatušce.
"To jsem nevěděla... vypadá to, že nám oběma udělal hodně. Ale už bych asi měla jít. Hrom se mnou chtěl jít na lov." Než stihla Zlatuška říct něco dalšího, Pírka odkráčela pryč. Zlatuška ještě natáhla packu, aby se za ní rozešla, ale zase se zastavila. Měla by jít? Nebo to nechat být? Pokud za ní půjde, riskuje obrovský propad zpět do hlubin nedorozumění... nebo naopak půjde třeba i na lov a spolu se náhodou potkají, popovídají si... a konečně se všechno napraví. Nebo za Pírkou nepůjde, nebude riskovat nic, ale také nemá šanci vztahy dát rychle dohromady. Zlatuška stiskla zuby. Měla by počkat, vztahy se nadají hned dát do pořádku, ale... sama věděla, že je složité čekat, až se věci dají do pořádku sami. Víc riskovala pokrok, než kolik mohla získat. Zlatuška polkla. Sledovala Pírku, jak se baví s Hromem a oba se smějí. V očích Zlatušky se zaleskly slzy, tohle chtěla zažít. Celou tu dobu ve Stínovém klanu potřebovala jednu věc - přátele. Něco, co nikdy neměla a myslela si, že nepotřebuje. Přátelé jsou jen obrovská slabinaz kterou mohou nepřátelé využít... nebo mohou být obrovská podpora, která pomůže nepřátele zničit, ať už jsou přátelé slabina či nikoliv. Zlatuška pomalu začala tlapku stahovat. Musí počkat. Přátelství chce čas, nic jiného jí nikdo nikdy neřekl. Na druhou stranu... nedá se to vylepšit krátkým společným časem? A možná malým... riskem? Zlatuška se usmála a rozběhla se za Pírkou. Trocha risku většinou vynáší nějaké, vesměs lepší, výsledky. A veliký risk? Musí vynášet velice dobré výsledky. A i kdyby ne, za pokus to přeci stojí.
"Pírko! Hrome! Půjdu na lov s vámi!" volala už z dálky na stříbřitě zbarvené sourozence.
"Musím se zase dát do pořádku, rameno už začíná být lepší a... jestli budu dál ležet, nejspíš zemřu nudou," pousmála se Zlatuška a podívala se na Pírku. Ještě neměla ponětí, co ji čeká. Ale Zlatuška si byla téměř jistá, že ten risk za to stojí. Buď bude mít Pírku zpět nebo o ni přijde navždy, nic mezi tím. Bylo to tak stresující a srdcervoucí! Všechno nebo nic. Ale Zlatuška byla rozhodnutá zvítězit všechno. Už navždy.
Co myslíte, že Zlatuška vymyslela? A proč Pírka tak náhle ukončila konverzaci? Nějaké teorie? :D
Ale omlouvám se, že jsem teď nevydávala, na mobilu mi nějak nejde psát a počítač mi strašně dlouho stávkoval :( Ale už zase začínám psát a doufám, že už mi to vydrží alespo%n po zbytek měsíce :D
ČTEŠ
Poslední pírko (WaCa FF - Tawnypelt x Feathertail)
Fanfiction"Mám nápad. Budeme se tvářit, že jsme nejlepší kamarádky po téhle noci a budeme od nich obě mít pokoj. A jakmile se vrátíme, přestaneme cokoliv předstírat. Co říkáš?" "To nezní až tak špatně, ale co když se mezitím vážně spřátelíme?" "Tak na to já n...
