Zlatuška vyskočila na tlapky, ale bolestivé zranění ji rychle znovu poslalo k zemi.
"Co tu děláš?! Kolik jsi toho slyšela?!" vyjela na Veverušku, která konečně vyšla z nizoučkého křoví. Vevruška si vzpurně sedla před Zlatušku a spokojeně odvětila jediné slovo: "Všechno." V tu chvíli Zlatušku udeřil šok. Ne, to nemohla být pravda. Nesměla!
"Nikomu to nesmíš říct!" vykřikla Zlatuška tlumeně a propalovala učednici pohledem. Ta ale ani na vteřinu neznejistila a zůstala vzpřímeně sedět.
"Nepovím. Když ty mi slíbíš, že přestaneš být tak uzavřená a začneš se s ostatními bavit jinak, než je falešně!" diktovala si Veveruška podmínky a vítězoslavně se dívala na Zlatušku. Ta při každém slově bledla, až bělotou své tváře zářila daleko do okolí, i když měla černou skvrnu na uchu. Věděla, že to není chytré. A že to nezvládne.
"A nešly by jiné podmínky? Prosím," zaprosila Zlatuška potichu a úprosným pohledem sledovala Veverušku. Ta se tajemně usmála a začala vymýšlet nové podmínky: "Až se vrátíme, přestěhuješ se zpátky do Hromového klanu, aby byl Ostrodráp šťastný!" Zlatuška polkla. Ne, to nemohla! Zradila by svůj klan a navíc by nebyla šťastná.
"A můžu se z téhle podmínky vyprostit, když splním tu předchozí?" zaprosila Zlatuška ještě jednou. Vevruška se zarazila, pak ale pokývala hlavou.
"Díky!" zavolala Zlatuška a objala Veverušku. Rameno jí ovšem objetí velmi pokazilo, protože to přestalo být objetí, ale spíš naprostý pád na Veverušku. Ta to nečekala a obě se zřítily na zem. Všude kolem se rozprostřelo ticho. Pak se Vevruška rozesmála a následovala ji i Zlatuška.
"Upřímně doufám, že se s nikým nestihneš spřátelit," smála se dál Veveruška a Zlatuška vyloženě vyprskla smíchy: "Doufám v přesný opak!" Veveruška jen zavrtěla hlavou a posadila se.
"Jestli si myslíš, že někoho nechám, aby tě víc poznal, tak to se pleteš!" ušklíbla se Veveruška. Zlatušce náhle blesknul hlavou nápad, který nemohla Veveruška prokouknout, i kdyby chtěla sebevíc.
"Co když už jsem se s někým kamarádit začala?" řekla zamyšleně a snažila se zadržet smích. Veveruška se podívala Zlatušce do očí.
"Kdo?" byla jediná otázka, kterou Veveruška řekla. Byla až mrazivě klidná. Zlatuška ucítila na svých zádech něčí pohled a ledovou tlapku strachu zároveň. Honem se otočila a uviděla Pírku, jak právě přichází. Hned chtěla něco říct, ale Pírčin pohled ji zastavil. Hned se otočila a zmizela, jen na zem upustila jednu myš. Zlatuška si nebyla jistá, co přesně to v Pírčině pohledu zahlédla, ale přišlo jí to jako... ublížení? Žárlivost?
"Haló! Kdo teda?" zamávala Veveruška svou tlapkou Zlatušce před očima. Trojbarevná válečnice ovšem neodpověděla a jen se dívala směrem, kde Pírka zmizela. Chtěla tolik vědět, co se stalo. Tak jako každý den si přála vidět do myslí ostatních koček. Představovala si tisíce a tisíce myšlenek, co mohly Pírce běžet hlavou. Mohla si myslet, že Veverušce něco prozrazuje? Nebo ji snad napadlo, že jsou nejlepší kamarádky s Veveruškou a jejich falešné přátelství je ve skutečnosti nic? Možná ji napadlo, že se s Veveruškou mají rády- jakmile ta myšlenka začala ve Zlatuščině hlavě probíhat, hned ji zarazila před vstupem na vědomí. Co to mělo znamenat?! Proč by si to Pírka myslela?!
"Notak, kdo to je?" zakřičela Veveruška Zlatušce do ucha. Ta reflexivně vytasila drápky a skočila o kus dál. Rameno znovu zaprotestovalo proti pohybům a Zlatuška se zřítila na zem. Trochu doufala, že se z nějakého křoví vynoří nějaká kočka z výpravy a chytí ji. Bohužel se ovšem nic takového nestalo a Zlatuška dopadla plnou vahou na bok. Sykla bolestí a znovu se pokusila postavit. To už u ní stála Veveruška a pomáhala jí.
"Kdo je to?" vyzvídala Veveruška dál. Zlatuška se tajemně usmála a řekla: "Moc dobře se znáte. jste vysocí stejně..."
"Vránek!"
"Má hodně chlupatý ocas..."
"Počkat, Pírka je vyšší než já."
"Má bílou tlapku..."
"Cože? Ostrodráp ne, Hrom ne... kdo teda?"
"A je to ta nejrezatější kočička výpravy," dořekla konečně Zlatuška. V tu chvíli Veveruška zmlkla.
"Jen počkej! Až se vyléčíš,hned tě vyzvu na souboj! A estli vyhraješ, tak dobrá, ale jestli vyhraju já, tak uznáš, že nejsme kamarákdky!" stála si za svým Veveruška a špatně zakrývala smích. Zlatuška se rozesmála úplně. Veveruška na ni vrhla nechápavý pohled a Zlatuška začala vysvětlovat, že ji Veveruška nedokáže porazit a navíc nejspíš jsou kamarádky. Veveruška se zamračila, nejspíš si nebyla jistá, co teď.
"Fajn, mám lepší podmínku. musíš se kamarádit s někým, kdo není já!" upravila podmínky Veveruška tak hlasitým křikem, že to muselo být slyšet až na území Hromového klanu.
"Buď trochu potichu, jinak se všichni všechno dozví," sykla tiše Zlatuška. Veverušce zajiskřil v očích veselý plamínek a zakřičela na celý les: "Tak ať se o naší dohodě dozví, alespoň se s tebou budou chtít kamarádit všichni, ne jen já a Pírka s Ostrodrápem!"
"Ne, myslím to vážně," smála se Zlatuška. Proč to musela Veveruška brát celé takhle? Zlatuška si sama šokovaně uvědomila, že jí to ani tak nevadí. Ale pořád nemohla nazvat jejich vytvářející se přátelský vztah něčím, jako přátelstvím mezi Hromem a Ostrodrápem. Zlatuščiny yšlenky ovšem znovu udělaly kotrmelec a spadly přímo do pomyslné díry ve Zlatuščině hlavě, která by se dala nazvat Pírčin pohled. Nebylo to něco normálního, bylo to tak... jiné. A Zlatučce z toho dokonce smutno. Chtěla to Pírce celé nějak vysvětlit a urovnat s ní vztahy. Byla si jistá, že další den nebude nic stejné a příležitost si jen tak promluvit bude čím dál méně častá. Pokud si Pírka myslí, že jí Zlatuška nějak chtěla ublížit a podařilo se jí to, nebude chtít se Zlatuškou ve svém volném čase Zlatušku ani vidět.
"Hele, hoď to divadlo už za hlavu a mysli pozitivně," drcla Veveruška do Zlatušky. Ta se konečně probrala ze svých myšlenek.
"Já si jen myslím, že jsem Pírce omylem ublížila," zašeptala. Veveruška se tiše zahihňala a zašeptala Zlatušce do ucha: "Tak už mám podmínku. Doopravdy se skamarádíš s Pírkou."
"Ale jak, když se na mě zlobí?"
"Pomůžu ti! Zatímco vy dvě se budete snažit nějak spolu sžít, já vám budu domlouvat náhodná setkání a takové věci. Prostě vám pomůžu, aniž by na to Pírka měla šanci přijít! A navíc vám budu oběma dělat zpovědníka a hned budu vědět, jak vám líp pomoct!" zaradovala se Veveruška a začala skákat kolem Zlatušky.
"Uh... tak dobře," kývla válečnice Stínového klanu.
"Tak povídej, co tě všechno trápí a já pak půjdu za Pírkou a vyslechnu si ji taky. A pak už jen budu přemýšlet a udělám z vás kamarádky," zazubila se Veveručka. Zlatuška vydechla. Měla by to Veverušce říct, pomůže to jí i Pírce. Zhluboka se nadechla a začala povídat...
Moc se omlouvám, že včera nevyšla žádná kapitola, nějak jsem to nestihla :(
A jak myslíte, že celá tahle akce s Veveruškou dopadne? A ta hlavní otázka, myslíte, že se postavy chovají alespoň trochu jako v knihách?
ČTEŠ
Poslední pírko (WaCa FF - Tawnypelt x Feathertail)
Fanfic"Mám nápad. Budeme se tvářit, že jsme nejlepší kamarádky po téhle noci a budeme od nich obě mít pokoj. A jakmile se vrátíme, přestaneme cokoliv předstírat. Co říkáš?" "To nezní až tak špatně, ale co když se mezitím vážně spřátelíme?" "Tak na to já n...
