Hunter

Chapter 1

Hodiny se blížily k půlnoci, když jsem vypnula notebook a praštila s sebou do postele. Moje pocity byly zvláštní, smíšené... Poslední čtyři měsíce plnily noviny i web informace o vrahovi, v jehož rukou zemřelo na desítky osob. Nikdo nevěděl, kdy zaútočí.  Několik dnů byl klid a pak našli povražděnou celou skupinu osob, kterou tvořili převážně mafiáni. Vyšetřovatelé nechápali, jak jeden člověk – podle všech dostupných materiálů – může povraždit skupinu čítající na dvacet osob. Není možné... Většina zavražděných tvořila část Londýnského podsvětí. Svým způsobem tento vrah městu napomáhal... Ze začátku se mu v novinách říkalo – nečekaně – masový vrah. Pak vyšetřovatelé zjistili, že vraždí podle něčeho jako je seznam. O život přicházeli vyvrhelové a z „masového" se stal nájemný zabiják. Uplynulo dalších několik dní a lidé jej začali nazývat „Lovcem."

Po dalším měsíci se Lovec projevil i jinak. Zavraždil lékařku z Royal Hospital. Nebyla nikým, kdo by patřil do podsvětí, ale byla mámou. Mou mámou... Do očí se mi nahrnuly slzy. Hleděla jsem do střešního okna, na kterém se mi rozbily žaluzie. Přes černé nebe se táhly šedé mraky a moje fantazie pracovala na plné obrátky. Srdce mi naráželo do hrudi a já stiskla víčka. Strach, že se mi v okně zjeví něco nebo někdo byl u mě skoro panický. Přetočila jsem se na břicho, s hlavou na stranu. Natáhla jsem ruku po malém plyšákovi, pandě, kterou jsem dostala od mámy už jako malá.

Znovu jsem zabředla do myšlenek. Proč ji zabil? Proč ona? Byla obětí nebo to byla chyba a měl zemřít někdo jiný? Pravdy se ale už nedopátrám... Hlavou mi proběhl celý můj život. Od narození byl můj život dokonalý. Máma se s tátou, uznávaným právníkem seznámila když ji bylo dvacet a jemu čtyřicet.  Já se narodila dva roky od začátku od jejich vztahu a jsem jedináčkem. Měla jsem sice vše, co jsem chtěla, ale neřekla bych, že jsem rozmazlená, ačkoliv v očích okolí ano. I když jim nikdo vztah nepřál a prorokoval, že máma chce jen jeho peníze, zůstali by spolu napořád, kdyby však nezasáhla rakovina. Ta však otce zabít nestihla. Zemřel cestou na jednání, někdo mu na auto připevnil bombu a vyšetřovatelům se nepovedlo zjistit, kdo za tím stál. To bylo před čtyřmi lety. Bylo mi dvanáct a najednou jsem věděla, jak život umí být krutý.

Ve čtrnácti mi mamka představila Lucase. Randili spolu už pár měsíců a ona chtěla začít nový život. Kvůli smrti táty se natrápila víc než dost, a já chtěla, aby byla šťastná.

Za začátku byl Lucas fajn, bral nás na výlety, byl hodný... Jak však čas plynul, choval se jako hajzl. Když máma byla v práci, jednal se mnou jako s kusem hadru. Musela jsem poslouchat na slovo, nikam nesměla, nic... Jen kvůli mámě jsem to neřekla. Vždy, když se vrátila, objímal ji a říkal, jak moc mu chyběla a já blbá nechtěla, aby se trápila. Kdybych ji to řekla, třeba by ale bylo vše jinak... Kdyby...

Jeho osobní řidič mě ten den přivezl ze školy, na příjezdové cestě stála dvě policejní auta a jen co jsem vešla do chodby, věděla jsem, že se něco stalo.

Mezi hromadou mužských vyšetřovatelů byla i jedna žena. Ta si mě vzala bokem a v mém pokoji mi oznámila, že máma je další obětí Lovce. Nevěřila jsem ji, ale byla to pravda. Když odjeli, sešla jsem za Lucasem. Seděl na pohovce, v ruce třímal sklenici s alkoholem a... Usmíval se?!

„Lucasi?" přisedla jsem si k němu a jeho chladné oči se do mě zabodly, jako tisíce jehel. „Co chceš?" V hlase mu nezaznívala lítost ani bolest. Byl chladnější než ledovec. Potřebovala jsem obejmout, vybrečet se... „Nic." Zlomená jsem se vrátila k sobě a tam v posteli probrečela celý den i noc.