Hunter

Chapter 9

Zaháknu mu ruce za krkem, zatímco on něžně zahrnuje mou tvář, krk i hrudník jemnými polibky. „Nikdy bych ti nedokázal ublížit." Zavrní, když mu omotám nohy kolem boků. Sjede dlaní přes paži, dlaň, bok až na stehno. Silně jej stiskne a přitom mě políbí na bradě. „Já vím." Zamumlu, plně soustředěná na jeho ruku, která klouzala stále po stehně a nebezpečně se přibližovala k hořícímu klínu. „Chceš to?" „Dnes ne. Nezlob se..." jeho ruka změní směr, přejede opět přes stehno, zadeček. „Nezlobím se. Nemám proč." Hladí mě po tváři a zlehka líbá na rozbolavělé rty.

Mlčky si hledíme do očí. Rty má zkroucené v úsměvu a palcem mi přejíždí po dolním rtu. „Udělám všechno proto, aby se k tobě Lucas nedostal. Nedovolím jemu ani dalším, aby ti nějak ublížili." „Co když ublíží někdo tobě?" „Na to nemysli..." zavrtí záporně hlavou a položí se na záda. „Pojď ke mně." Chmátne prsty po peřině a přikryje nás. S hlavou na jeho potetované hrudi vstřebávám uplynulé momenty.

Kdyby mi někdo řekl, že jednou budu ležet v posteli s vrahem, vysmála bych se mu a odkázala bych ho na nejbližší psychiatrickou léčebnu. Jenže já teď opravdu ležela ve vrahově náručí a nechávala se od něj líbat, hladit...

„Bojíš se?" „Čeho?" „Mě..." „Ne, nebojím. Nemám proč. Jsi nebezpečný, ale mně neublížíš." Vytáhnu se nad něj a on se jemně pousměje. Zamilovala jsem si ten úsměv od prvního, který mi věnoval. Je pokřivený, grázlovský a šíleně okouzlující. „Zabiju každýho, kdo se pokusí ti ublížit!" „Nechci, abys kvůli mně vraždil... Fyzikář byl první nebo ne?" „Chráním tě od chvíle, co ti zabili tátu. Pár jich už bylo..." „Proč ses stal vůbec tímto? Tvoje rodina to ví?" „Myslí si, že dělám ve firmě, což víceméně ano. Domů posílám peníze, a víc je zajímat nemusí. A stal jsem se vrahem, když mi bylo sedmnáct." „Ale proč?" „Nemusíš vědět vše, čím míň toho víš, tím jsi v bezpečí." „Řekni mi to." Dlouze si povzdychne, chvíli mlčí, v obličeji se mu zračí, jak usilovně přemýšlí. „Dobře, v tom, proč jsem tím, čím jsem, má hlavní roli Lucas." „Cože?!" „Pšt! Nepřerušuj mě." Zamračí se a cvrnkne mi do nosu. Stáhne mě opět pod sebe, je opřený o loket a raněnou rukou mě hladí. „Nevím, jestli si to poznala, ale jsem muslim. Sice poloviční, ale jsem... Lucas pracuje v organizaci, která najímá vrahy a ti za ni dělají špinavou práci. Co víme, Lucas je jeden z hlavních představitelů. A je předpojatý kvůli mé rase. Když mi bylo právě sedmnáct, vtrhla nám do školy ozbrojená jednotka. Vyvraždili polovinu školy, ta druhá byla čistá. Prostě bílá rasa... Já měl jen štěstí, šel po mně týpek jen s nožem. Kdyby měl zbraň, asi bych tu teď nebyl... Jenže kvůli dřívějším nepokojům mě táta i děda učili bojový sporty. Nebylo těžký to s ním skoncovat. I když se volalo na policii, nikdo nezasáhl. Nechali to být a když jsem se dostal domů, naši byli celý vyplašení. Můj děda Lucase znal, a chtěl si to s ním vyřídit. Na tajno jsem ho sledoval a viděl, jak dědu drží několik mužů a Lucas do něj střílel. Zemřel dřív, než jsem mohl něco udělat. Chtěl jsem ho pomstít... Postupem času jsem zjistil, že Lucas nejde jen po muslimech, vraždí lidi, kteří by pro něj mohli být nebezpeční. Tak jsem se i poznal s ostatními lovci. Všechny nás spojuje stejný příběh, zabil někoho, kdo pro nás hodně znamenal. Byli jsme rok a půl spolu, odstěhovali se sem, protože odtud Lucas řídí veškerý akce. Uplynula další doba a kontaktoval nás jeden muž. Objevil se odnikud a chtěl se s námi se všemi sejít. Byli jsme z toho na jednu stranu vyplašení, i když už v té době jsme vraždili na vlastní pěst. Jen ne v takové míře, do jaké se to dostalo teď. Domluvil si námi schůzku a pak se ukázalo, že i on má s Lucasem nevyřízené účty. Nechal mu vyvraždit rodinu. Ženu i tři malé děti... Dohodli jsme se na spolupráci, ve které jsme doteď. Lucas je trnem v oku mnoha lidem, nejen tady v Anglii ale i jinde. Proto, když je tady klid, zemřou mafiáni a další zkurvysynové v jiných zemích... Jenže na jedný akci jsem to zkazil a dostal se k Lucasovi. Bylo to pár dní po tom, co ti zabili tátu. Nevěděl, kdo jsem, nespojil si mě s dědou. Dal mi složku s informacemi o tobě i tvé mámě a řekl, že zemřete mou rukou. Což jsem nedokázal udělat. Sleduji tě od té chvíle až doteď. Pustil mě po příslibu, že to udělám, věřil mi a já se pak i se složkami ztratil a on mě nemohl vypátrat. Změnil jsem se a vypadám jinak než dřív, takže..." škubne ramenem. „Šéfovi jsem o tom nikdy neřekl, věří tomu, že jsem byl zraněný a dostával se z toho a pak se v klidu vrátil. Povedlo se mi tvou mámu i tebe chránit. Víceméně jsem vám byl pořád v patách. Když sem se ji pak dostal do nemocnice, a byl už ve stavu, kdy jsem začal zase chodit, řekl jsem ji, kdo je Lucas zač. Jenže ona nevěřila a já pak nepřišel včas. Víš... Jediný kdo o tobě ví, je Niall. Lovec, našel tvou složku, když se jednou poflakoval po domě. Ptal se a já mu vše řekl, ale to, že tě mám doma, neví... No a slíbil mi, že mi pomůže vás ochránit. Ten den, co ti máma zemřela, mi volal. Do školy se vloupal jeden z najatých vrahů, měla jsi totiž zemřít ve stejný den... Bohužel, jeho odvolal šéf a nenechal si vysvětlit, že musí být jinde. Já byl s tvou mámou, samozřejmě, nevěděla o tom. Byl jsem skrytý v garážích a čekal, až odjede. Jenže... Musel jsem si vybrat a neviděl jsem nic podezřelýho, tak jsem zmizel. Stála jsi u skříňky a chystala ses domů. Borec šel zezadu a nikde nebyl nikdo, kdo by ho mohl zastavit." Teprve teď se mi vybavil hluk, z chodby za rohem. Utekla jsem, a ani ve snu mě nenapadlo, abych se tam šla podívat... „Mrtvolu jsem nechal v nějakém skladu a v noci ji odklidil... Lucasova snaha byla marná... Pak jsem se večer ze zpráv dozvěděl o tvé mámě. Je mi to moc líto ale... Nemohl jsem nic dělat. No a to je konec... Vrahem kvůli němu, zabil mi dědu a já ho chci pomstít. Lucas zemře mou rukou!" zavrčí a stiskne dlaň v pěst. „Nezabil jsem ho doteď, jen kvůli tobě. Nemohl jsem tě chránit a přitom usilovat o jeho život, vystavil bych hlavně tebe v ještě větší nebezpečí..."  „Takže, teď ho zabiješ?" „On si nic jinýho nezaslouží..." Přikývnu a natisknu se k němu ještě víc. „On už ti neublíží. Slibuju." „Já vím..." schoulím se u ně, oba mlčíme. V hlavě si přehrávám, co mi právě řekl a je toho na mě moc. Usnu mu v náručí a když se ráno probudím, je pryč. Na stole v kuchyni leží vzkaz, že musel i s ostatními za šéfem a mám mu v sms napsat, co je potřeba koupit. Jinak umřeme hlady... Než vše napíšu, uteče dvacet minut, s kávou se usadím v obyváku a zapnu televizi.

„Mikayla Quinston, dcera světoznámého právníka a lékařky byla předevčírem unesená a to přímo ze střední školy, kterou navštěvovala. Všechny dostupné informace zatím poukazují na to, že únoscem není nikdo jiný než samotný Lovec. Na Solsbury Street, v ulici vzdálené od školy několik minut bylo nalezeno tělo, jejího osobního řidiče s dvěma střelnými ranami v oblasti krční tepny a spánku. Není uvedeno, že by někdo z kolemjdoucích slyšel či viděl něco podezřelého. Policie prosí kohokoliv, kdo má nějaké informace, aby se ozval na telefonní číslo 906-12-11. Její nevlastní otec doufá, že je dívka stále naživu a brzy se ji povede najít. Díky únosu se ukazují i další spojitosti s vraždou její matky, Adriany Quinston. Proč Lovec zavraždil nevinnou ženu a unesl její dítě? O co Lovci jde? Skrytá pomsta lékařce, či jejímu zesnulému manželovi Michaelovi Quinstonovi. Na toho byl před čtyřmi lety spáchán bombový atentát a případ je znovu otevřený. Policie se prozatím domnívá, že i jeho smrt má na svědomí onen Lovec, který prozatím neudělal ani jednu chybu a k vypátrání jeho totožnosti, má policie stejně daleko, jako před čtyřmi měsíci..." s hrůzou v očích jsem televizi vypnula a vytáhal se do stoje. Nervózně pochodovala po pokoji a zoufale přemýšlela.