Hunter

Chapter 20

„Kam si myslíš, že jdeš?" Zaseknu se ve dveřích a zamračím se. Je ráno, krátce po páté hodině. „Jestli si myslíš, že zmizíš společně s kluky, tak se pleteš!" „Mikey... Rozmysli si to, prosím!" „Jsem už rozhodnutá." Rezignovaně ze sebe stáhnu oblečení a ještě na chvíli se k ní vrátím do postele. Upřímně... Měl jsem v plánu zmizet sám. Najet si k vratům, tak bych měl, co potřebujeme sebrané do dvaceti minut. Nikdo by nemusel vědět, že jsem tam byl. Zjistili by to až později, ale teď moje šance krachla.
Ochota riskovat jen svůj život vymizela v momentu, kdy se na mě položila a se vší silou mě objímala. Hladil jsem ji po zádech a znovu začínal usínat. „Jestli se probudím a ty tu nebudeš, tak si mě nepřej. Bude to pro tebe horší, než kdyby na tebe mířil Lucas zbraní." Potlačím smích a stáhnu ji pod sebe. „Neodejdu, neboj se." Usne o chvíli dřív, než já. Spí dost tvrdě, zjevně byla celou noc jako na jehlách... Bože! Proč do mě tak vidí!?
Teď bych odejít mohl, ale chybí mi k tomu síla a odhodlání. Usnu ji na hrudníku a vzbudí mě až Niall. Je něco po jedné hodině odpoledne. Mikey už je dávno vzhůru a dole s ostatními řeší večer. Přidáváme se a když se domluvíme, co, kdo, kde, kdy a jak, je něco kolem čtvrté.

Možná až paradoxně, se pouštíme do uvaření si oběda. V naprostém tichu se najíme a každý někam zmizí. I ostatní ví, že se nemusíme vrátit. Aaronův bývalý dům je na celkem odlehlém místě a prostory v něm umí být děsivé a jsou vhodnou volnou pro někoho, kdo chce zabít. Pokud nás tam Lucas, nebo někdo z jeho lidí nečeká, tak se budu hodně divit.

„Za deset minut vyjíždíme." Zaklepal mi Louis na dveře ložnice. S kývnutím jsem vstával z postele. Mikey na sebe natahovala tmavé oblečení, možná aby zapadla nebo jen proto, aby měla pocit že opravdu patří mezi nás, podal jsem ji jednu kukli. Pochybovačně zvedla obočí. „Staré zvyky, nové triky." S úšklebkem si ji strčila do kapsy černé bundy. „Novým zvykům starého psa nenaučíš." „Smůla, co?" Se smíchem mi dala pusu a pak se vytáhla na špičky. „Myslíš, že nám nic nehrozí?" „Nevím Mikey... Snad ne." Kývne, opět mi dá pusu a pak mi tiše zašeptá, že mě miluje.

O dvě minuty později jsme dole, Aaron cestou v autě rozdává poslední pokyny.

Parkujeme o ulici před a já, Mikey a Niall jdeme zadem. Děsím se každého prasknutí větvičky, každého pohybu co spatřím či zaslechnu. K budově se však dostáváme bez problémů a Liam mi oznamuje, že jdou dovnitř. Následuji jeho příkladu, tiše odemykám zadní vchod a postupně se protahujeme dovnitř.

Všude je tma a nedýchatelno. Někdo mě zachytí za ruku. Mikey drží i Nialla, je poznat, že má strach a zjevně svého rozhodnutí lituje. „Jsme tu s tebou, neboj se." Přitáhnu si ji k sobě a s vděkem na Nialla pohlédnu. Baterka mu svítí slabě a v jejím světýlku vidím, jak mi věnuje úsměv. „Jdu napřed." Dá nám pár vteřin jen pro sebe. Ujišťuji ji o tom, jak ji miluji a že se nemusí bát.

Dole, po projití chodby se setkáváme se zbytkem. „Zayne, Liame, Harry nahoru! Nialle vem si Mikey a běžte projít pravý křídlo. Loui, ty jdeš se mnou." „Dej mi na ni pozor." „Neboj se."

„Slyšel jsi ho, je ochotný se nechat zabít. Je s ním v bezpečí a hlavně, nevypadá to, že tu někdo je." Drží mě Liam za rameno, a přitahuje k sobě, když vidí, jak se po Mikey otáčím. I ji drží Niall a něco ji říká. Zmizí ve dveřích a já se snažím sám sebe přemluvit, že je všechno okey.

Vyběhneme schody a v patře se rozdělujeme. Liam jde do leva, já doprava a Harry se protahuje do místnosti před námi.
Kontroluji každé potenciální místnosti a postupně se mi tělem rozlévá úlevný pocit. Nikde ani známka něčího života. Když projdu svou část, vracím se zpátky. Harry tam už stepuje, bystrýma očima se dívá na prostor pod námi. Když zarachotí železná konstrukce pode mnou, okamžitě mi míří na hlavu revolverem. „Ah, Zayne..." Skloní zbraň a až moc obezřetně se přitiskne ke zdi. „Co je?" Následuji jeho počínání. „Liam tu ještě není..." „Ta chodba je delší..." „Mám divný pocit." Jen to dořekne, tak i mě se zmocňuje nepříjemně tísnivý pocit. Snažím se nalhat si, že je to jen kvůli tomu, co řekl, ale konstrukce z pravé strany zarachotí. Ze tmy se vynoří Liam, po rtu mu stéká rudá tekutina a za ním se objeví chlap jako hora. Míří na jeho zatýlek zbraní a Liamova ústa šeptají, že se omlouvá. „Dolů!" Zavrčí obr, odjistím zbraň, ale v tu chvíli tlačí mě i Harryho pod krkem ostrá čepel. „Dopřej mi tu radost!" Někdo mi zasyčí do ucha a klopýtám ze schodů.

Přivyknout si na světlo, které se rozleje kolem nás chvíli trvá. Drží nás uprostřed kruhu, kterého utvořila pětice chlapů. Přes jednoho vidím, jak další čtyři vedou Aarona s Louisem. Děsím se momentu, kdy uvidím Mikey. Slyším však střelbu a pak kroky. Niall je v mírném předklonu a drží se za břicho. Pak uvidím ji, chlap ji má přehozenou přes rameno a ten druhý, chytá Nialla. Postrčí ho k nám, zachytíme ho s Harrym těsně nad zemí .