Hunter

Chapter 4

Tahle chodba byla o dost tmavší, dovedla mě do další, šíleně velké místnosti. Lovec seděl zády na pohovce, před televizí, která byla zčernalá a on si četl nějaké papíry. Na rameni se skvěl bílý obvaz, prazvláštně navázaný. Byl bez trika a já mohla vidět další tetování a jeho uhlově černé vlasy. Kukle byla přehozená přes opěradlo pohovky, kožená bunda se válela na zemi. Na komodě, kousek ode mě ležely zbraně, nůž, klíče, peněženka i mobil.

Chtěla jsem, vyloženě jsem toužila spatřit jeho tvář. On se ale narovnal a aniž by se otočil, promluvil. „Jak se cítíš?" chmátl rukou po černé tkanině a nasadil si ji. Stoupl si a až teď se otočil. „Už líp..." Obešel pohovku a stanul pár kroků přede mnou. „Máš hlad?" Přikývnu, projde kolem a trhne hlavou. Šlapu o krok za ním. Rameno mu prosakuje, nevím, jestli to neví nebo si toho prostě nevšímá.

Dojdeme do kuchyně, přehrabuje se ve skříňkách, poté v ledničce. „Moc tu toho nemám... Udělám ti vajíčka, může být?" Opět jen kývnu a rozhlížím se, zatímco se místností pomalu šíří vůně jídla. „Ty nebudeš?" „Už jsem jedl." Postaví mi na stůl talíř, příbor a sklenici s Colou. Hltavě se pustím do jídla, přejde ke dveřím, otevře je, opře se o rám a napálí si cigaretu. Kuklu povytáhl nad ústa. Je však zády a opět nevidím ani kousek jeho tváře.

Jídlo do sebe dostanu rekordní rychlostí, tiše se odsunu a po špičkách našlapuji. Přibližuji se, ale on má oči snad i vzadu. „O co se snažíš?" zamrznu na místě. Tipne cigaretu. U dveří na zemi leží popelník, stáhne kuklu a otočí se. Oči mu pobaveně jiskří a přísahala bych, že se opravdu usmívá.

„Já... Jak se jmenuješ?" „Jméno není důležitý. Říkej mi tak, jak mi říkají lidé. Lovec." Mrkl, sklidil talíř a od dveří se otočil. „Jdeš si zase lehnout?" „Mám jít?" „Chceš tu být se mnou?" Kývnu a on natáhne zdravou ruku. Chytím jej, vrátíme se zpět. Posadím se na pohovku, on uklízí hromadu papírů a pak zapne televizi.

Televize je jediným zvukem, který naplňuje prostor. Já se bojím promluvit a on... Nějaká komedie co jela skončila a po reklamě se rozjel horor. „Půjdu si lehnout. Můžu zas tam...?" s nehraným překvapením se na mě podívá. „Proč bys nemohla?" „Je to tvá ložnice..." „Já se vyspím tady." Tíživé ticho vyplňuje hororová hudba. Sotva znatelně kývnu a zvednu se. „Bojíš se hororů?" „Nemám je ráda. Je to jen film, vím, ale..." Další z mnoha kývnutí a já se tiše vydám do haly. Vyšlapu schody a rovnou do jeho ložnice. Zavřu za sebou a vlezu do postele. Chvíli se vrtím a pak usnu.

Zborcená potem procitnu sotva hodinu poté, co jsem usnula. Dává se do mě zima, triko mám celé propocené a v hlavě mi víří incident s Tomem. Skrz bosé nohy se dá do mě zima. Sundám triko, položím je na topení a váhavě přejdu ke skříni. Ukrývá hromadu tmavého oblečení, vytáhnu triko, obléknu si ho.

Sklenice na stole je po okraj plná, jen nevím, jestli se smím napít... Zamířím do kuchyně, hala je zahalená ve tmě, šmátrám podél zdí a v kuchyni nahmatám  vypínač. Do sklenice napustím vodu a opět mířím do haly. Sklenici postavím na schodiště a jdu se podívat na Lovce. V místnosti však není. Plná nerozhodnosti projdu místností. Obcházím stěny a ve slabém, světelném oparu si prohlížím několik obrazů, krb, obývací stěnu,... Otočím se a zblednu.

Lovec v místnosti je, leží však na zemi, mezi stolkem a pohovkou. Rameno má celé prosáklé a ztěžka dýchá. Odsunu stůl a sjedu na kolena. Pořád má nasazenou kuklu, hlavu na stranu... Zatřesu s ním, nereaguje, jen cosi zachrčí. Dochází mi, že omdlel. Jak dlouho tu ležel?! Jak dlouho trvá jeho omdlení?! Zachytím okraj černé látky, ale rozmyslím si to. Nechce se mi ukázat a jak by se zachoval, kdybych mu to stáhla, a on se probral? Opět s ním prudce zatřesu, tentokrát to efekt má. Začne přicházet k sobě.

Otevře oči a pohlédne do těch mých. První co udělá je, že se přesvědčí, že má pořád kuklu. Pak se chytí za hlavu a tiše něco zamumle. „Dobrý?" „Bolí mě hlava." Semkne víčka, pak ruka z hlavy sjede a stiskne si rameno. „Musíš k doktorovi!" „Ne!" vytáhne se do sedu a zakymácí se. Vlezu za něj a nechám ho, aby se opřel. Třese je, sám je zborcený potem. Váhavě jej obejmu přes hrudník, jeho ruka vystřelí. Omotá mi prsty kolem zápěstí, slabě jej stiskne a opře se mi hlavou o hrudník. „Dej mi chvíli, hned se zvednu."

Dlouhé minuty se opírá, je těžký ale ani nemuknu. Pak mu pomůžu na nohy. Sjede na pohovku, drží si rameno a hlavu opírá o opěrku. Rozmotám obvazy. „Pořád tam je." Mluví o kulce, jeho hlas zní unaveně a je prošpikován bolestí. „Vstávej!" omotám mu ruku kolem pasu a on se mi zapře o rameno. Cesta do ložnice j zdlouhavá a bolestivá pro oba. „Ještě kousek..." šeptám pár metrů od ložnice.

Padne do postele a tiše zaskučí. „Vytáhni ji." Zachraptí. „Cože?" „Kulku. Vytáhni ji. V koupelně," trhaně se nadechne. „Pod umyvadlem je skříňka. Je tam pouzdro, dones jej." Domyslím si, že koupelna bude za těmi tmavými dveřmi. Pod umyvadlem leží v poličce černé, velké pouzdro. Seberu cestou ručníky a jeden namočím.

„Ne-nemůžu!" vykoktám, když si prohlédnu ránu důkladněji. „Prosím! Otevři to pouzdro." Vykutálí se několik nástrojů, poznávám je dobře. Jsou to chirurgické nástroje. „Vypadá to jako lžička. Malá..." z poutka odháknu malou, exkochleační lžičku a rovnou vezmu i skalpel. Jako malá jsem trávila u mámy v práci dost času a plno věcí jsem viděla. I odstraňování kulky, ale to bylo něco jiného. Otřu zaschlou krev, z dalšího ručníku smotám malý váleček. Zachytím okraj kukly a on nesouhlasně zavrčí. Vyhrnu ji však jen nad rty. Můžu vidět tmavé strniště a dokonalé rty. „Skousni." Otevře pusu a nechá si do ní dát ručník. Zakousne se a zahledí se do stropu. Semknu rty a do rány zajedu lžičkou. Zavrčí a stiskne ručník. Zdravou ruku má v pěst a drtí v ní prostěradlo. Lžička narazí do kovu v jeho těle. Obkroužím ji a zavedu i skalpel. Uběhlo pár minut a kulka se skutálela do postele. Úlevou zavřel oči a povolil sevření čelistí. Na ránu přitisknu mokrý ručník a ručník z jeho úst vytáhnu. „Díky!" „Šššt. Nemluv." Nechám ručník na ráně a vrátím se zpět do koupelny. Všechny skříňky otvírám a hledám dezinfekci a obvazy, když vše najdu, pospíchám za ním. Drží si rameno, oči má zavřené. Ránu odezinfikuji, vytvořím tlakový obvaz a pevně mu rameno ovážu. Uklidím nepořádek a seběhnu dolů pro pití. Na lince vezmu láhev Coly a rozběhnu se zpět.

„Napij se." Podepřu jej a on hltavě pije. „Děkuju!" najde mou dlaň, pevně ji stiskne a jeho oči mi věnují hřejivý pohled. „Vyspím se dole." Šeptnu, donutím jej opět na nohy, odhrnu peřinu a uložím jej. „Ne!" posune svoje tělo a natáhne ruku. „Zůstaň." Posadím se na kraj a dotknu se stále odhalené části tváře. Přivře oči a rty se mu zkroutí do úsměvu. „Nepřestávej." Zachytí mi dlaň, když ji chci oddělat. Posunu se mu blíž a zlehka jej hladím.

„Zayn." „Cože?" Otevře oči a natáhne zdravou ruku. „Jmenuji se Zayn." Ukazováčkem mi přejede po rtu. „Malik."