Hunter

Chapter 2

Pomalou chůzí se rozešel za mnou. Až teď jsem se vzpamatovala a dala se do běhu. Dusot jeho nohou prozradil, že se i on rozběhl. Tušila jsem, že snaha je to marná, ale vzdát se bez boje? Batoh mi ze zad sjel, zahnula jsem do uličky, ta však byla slepá. Otočila jsem se, stál už u vstupu do uličky, ruce, které kryly černé rukavice, zastrčil do kapes u kožené bundy a lehkou chůzí se přibližoval. Couvala jsem pozadu z jeho dosahu.

„Krásko," jeho hlas mi zmrazil krev v těle. „Kam se snažíš utéct?" Zatímco mluvil, přiblížil se na dosah ruky. „Hmm?" „Já-já to nepovím! Neubližuj mi, pro-prosím." Zlověstně se rozesmál. „Myslíš, krásko, že tě nechám po tomhle chabém příslibu žít? Viděla si mě v akci a já si nemůžu dovolit, aby tu běhal člověk, co mě viděl." „Ne-nevím jak vypadáš. Neprozradím nic!" „Na tom nesejde. Vidělas mě při akci!" narazil mě prudce na zeď. Sykla jsem, donutil mě pozvednout hlavu. Byl o hlavu vyšší, voněl drahým parfémem a sevření jeho rukou, kolem mých paží bylo bolestivé. „To bolí." „Opravdu?" přišlo mi, že se pod kuklí pousmál. „Mě to nebolí." „Prosím!" „Mikayla Quinston... Za tebe můžu být hromadu peněz." Pustil mi pravou paži a přejel mi palcem po dolní čelisti. „Kurva! Jsi tak krásná... Škoda zabít někoho, jako jsi ty." „Jak-jak to myslíš?" „Před čím utíkáš, hm? Máš strach z nevlastního otce, co?" „Co o mě víš?" hlas se mi klepal a celá jsem se třásla. „Všechno. Máš být na mém seznamu, koho zabít." „Mám? Nejsem? Nerozumím ti!" „Co jsi schopná udělat pro to, abych tě nezabil? Nikdo tu není, nikdo ti tu nepomůže. Tak co vymyslíš?" „Všechno." „Opravdu?" i přes kuklu jsem pocítila teplý proud vzduchu z jeho úst. „Vykuř mi!"

Zírala jsem do těch tmavých očí a srdce mi snad ještě víc, než předtím bouchalo do žeber. Moje zkušeností s kluky byly nulové a pokud nepočítám to, co jsem si našla na internetu, byla jsem tímto stykem mezi holkou a klukem nepolíbená. „Čekám, krásko!" uvolněně se rozkročil. Rozepla jsem jeho pásek, knoflík a zip. Konečky prstů zachytila lem bílých boxerek a začala je stahovat.

Ve chvíli, kdy jsem je chtěla stáhnout úplně, mi zachytil obě zápěstí. Zapnul se, zvedl moje ruce a dal si je za krk. Dlaň mi přiložil na levý bok a druhou rukou mi natočil hlavu na bok. Na krku mě zašimraly jeho vousy a zlehka mi otřel rty o pokožku. Mimovolně jsem se zachvěla a v podbřišku pocítila snad tisíc motýlků. Na několik dlouhých sekund se přisál. Když se odtáhl, místo bolestivě zapulzovalo. Jazykem přejel po tvořící se modřině a do ucha mi zavrněl spokojeností.

I druhou dlaň přiložil na bok a přitáhl si mě k sobě. „Líbí se ti to?" Nemělo se mi to líbit! Je přece vrah... Ale já kývla na souhlas. „Lucas chtěl, abych tě zabil." Upravil si kuklu a narovnal se. „Proč?" „Prachy. Tvůj táta měl obrovské majetky, stejně jako tvá máma nepocházela z chudé vrstvy." „Tys... Ji zabil!" praštila jsem jej do hrudi. Zachytil mi pěst a k mému údivu zavrtěl záporně hlavou. „Ne, tvou  mámu jsem nezabil! Chtěl abych to udělal, ale ona mi zachránila před rokem život a já bych ji ho nedokázal vzít. Ani s bombou na autě tvého otce jsem neměl co dělat. Lucas zaplatil jinému. Ten je má oba na svědomí." „Proč by to dělal?" „Nerozuměla jsi? Pro prachy člověk zabije kohokoliv. Chce i tvou smrt. Tvou složku jsem dostal společně se složkou tvé mámy." „Jsem v jeho péči! Všechen majetek patří jemu." „Jen teď. Až ti bude jednadvacet, musel by ti vše předat. Zbav se mláděte dřív, než bude nebezpečné." „Nezabiješ mě?" „Nevezmu život dceři ženy, která ten můj zachránila." Odstoupil a dal se na odchod. „Jestli mě ale prozradíš, nebudu váhat..." Zašel za roh, než jsem se vzpamatovala a vyběhla za ním, byl pryč.

Batoh ležel několik kroků dál, šla jsem pro něj. Co tohle k sakru bylo?! Přejela jsem si po pokožce krku, zabolelo to. Sebrala jsem batoh a rozhlédla se kolem. Nepohnul se ani papír hozený na zemi. Bylo naprosté bezvětří. Dala jsem se opět do pohybu, kráčela jsem uličkou a nějakým nepochopitelným způsobem, jsem si připadala klidná. Lovec mě zabít nechce, alespoň zatím. Ale já netoužila po tom, jít na první policejní stanici a nahlásit jej. Mohl mě zabít, neudělal to... Dlužím mu to.

Zabrala jsem se do svých myšlenek na něj, stejně jako na vzpomínku pocitu, který jsem pocítila, když mě líbal na krku. Pak se objevila otázka, proč chtěl uspokojit a pak mě zastavil? Moje obezřetnost se vytratila, s hlavou sklopenou jsem kráčela dál a dál. Znáte ten pocit, když vás někdo sleduje? Přišel znenadání a nebyl vůbec příjemný. Ustrnula jsem a otočila se. Stál tam Tom. Byl několik metrů vzdálený a v ruce držel revolver.

„Mikaylo, co má tohle znamenat?" přibližoval se houpavou chůzí a na rtech mu seděl stejně odporný úsměv jako Lucasův. „Kam si myslíš, že jdeš? Tohle se Lucasovi líbit nebude." Na zbrani mi něco nesedělo. Revolvery bývají kratší... „Tlumič." Škleb se prohloubil. „Nechtěl jsem dělat zbytečný povyk." „Tome... Já..." Zastavil se metr ode mě. „Poznala jsi lovce, co?" uchechtl se spokojeně. „Škodí tu už dost dlouho... Zakázky, co mu byly nabídnuty odmítá a raději zabíjí rádoby mafiány a členy zdejšího podsvětí a přitom... Za tvou matku i tebe mu byl přislíben obrovský balík. Lucas bude mít radost, až mu oznámím, že ten zmrd už nežije." Se zalíbením pohlédl na zbraň. Odmontoval tlumič, zbraň uschoval do pouzdra, houpajíce se na opasku a tlumič zasunul do kapsy bundy.

„Zabils ho?!" „Nono, neříkej, že tě vzrušilo, když ti olizoval krk!" Moje doširoka roztáhlé panenky postačily jako otázka, jak tohle ví. „Viděl jsem tě, naivko! Sleduji tě celou cestu. Viděl jsem, když sis brala ze skříně oblečení a dal jsem si dvě a dvě dohromady. Poslouchej, můžeme se domluvit. O tvém pokusu o útěk se Lucas nemusí dozvědět." Přiblížil se sotva na pár centimetrů. Ucouvla jsem o kus dál a s nevolí si uvědomovala, že mě pohledem skoro svléká. „Domluvit se?" Broukl na souhlas. „Umím mnohem lepší věc, než je olizování krku. Jazyk používám na lepší věci!" přitáhl mě k sobě, cítila jsem z něj pach cigaret, levné kolínské a laciného chlastu. „Nesahej na mě!" vřískla jsem a snažila se od něj dostat.