Hunter

Chapter 24

Stojím nad jeho hrobem. Je po pohřbu a na protější straně stojí celá jeho rodina. Vidět a cítit ten odpor, co ke mně mají, mě ničí ještě víc. Z obou stran mám kluky. Harry mi drtí ruku, Liam, sedící na vozíčku tu druhou. Louis vedle něj klečí a tiše něco šeptá.
Můj pohled zabloudí k Zaynově mamince. S bolestí ve svých očích, se dívá do mých a pláče. Jeho sestřičky se postupně sesunou k zemi a hystericky pláčou. Vidět tu malou, jak zoufale šeptá bráškovo jméno...
Přišli o něj kvůli mně... Vím to a nikdy se toho nezbavím. Jejich jediný syn je pryč a můžu za to já. Jen já...

Den po jeho pohřbu je pohřeb Nialla. Jeho rodina, přátelé... Další pláč a moje tělo už nemůže. Hroutím se při posledních slovech kněze a jen díky Louisovi, který mi je nejblíž, jsem schopná odejít po svých do auta.

V Zaynově domě na mě čeká jeho rodina. Netoužím po tom domě, nechci nic... Ale jeho táta drží nějaké papíry a bez skrupulí, s chladným hlasem mi oznamuje, že dům i pozemky jsou moje. Oni mají jediné přání, nikdy už nechtějí vidět tu mrchu, která jim vzala syna.
Louis se jim snaží vysvětlit, jak to bylo, oni to ale přijmout nechtějí a já se nedivím. Ani jeho vysvětlení o tom, kdo Zayn ve skutečnosti byl nezmění jejich názor. Když zmizí, opustím Louise v přízemí a zavřu se v pokoji, kde měl Zayn plátno, barvy... Snažím se přenést svou bolest na čistou zeď a když se vrátím dolů, Louis je pryč. Na dveřích je přilepený vzkaz, kdy se mi omlouvá, ale on ani ostatní tu nemůžou zůstat. Vrací se domů, ke svým rodinám. Napíše mi adresy s poznámkou, že kdybych cokoliv potřebovala, stačí jen napsat. Ale... Odešel bez rozloučení, opět pláč, který ne a ne přestat.

Týden, dva, měsíc, dva měsíce... Snažila jsem se kontaktovat jeho mámu. Chtěla jsem se s ní sejít a prosit o odpuštění. Ona, i kdyby možná chtěla, odmítala. V jednom velmi krátkém rozhovoru mi naznačila, že hlavně její muž je proti. Zayn byl jeho všechno...
Potloukám se prázdným domem, z každého místa je cítit jeho parfém. Slyším jeho hlas, smích... Z odrazu zrcadel se na mě dívají jeho oči, které už nikdy na živo neuvidím. Sedávám celé dny u okna, ze kterého jsem vždy pozorovala a nemůžu zastavit slaný vodopád. A je mi zle, každé ráno zvracím a nemám nikoho, komu se svěřit ze svých obav.
Jedna z obav mě dovede k lékaři, ten ji potvrdí. Nosím pod srdcem jeho dítě, tedy... Děti...

Stojím nad jeho hrobem, v rukou držím kytici rudých růží a do kamenné desky šeptám, že čekám dítě. Odpovědi se nedočkám, jen slabého ševelení stromoví kolem.

O devět měsíců později, 12. Ledna, slyším pláč prvního dítěte. Jsem vyčerpaná, a chci sama zemřít. Doktorova slova mě konejší a prosí, ať vydržím. Pak přijde pláč druhého miminka a mě pohltí tma. Když se proberu, sklání se nade mnou sestřička a s úsměvem, tichým hlasem šeptá, že mám dvě, krásná miminka. Holčičku a chlapečka. Chci je vidět, a ona se za pár minut objeví.

Položí mi do rukou chlapečka. Otevře oči a já vidím dvě plné kádě hořké čokolády. „Je nádherný." Usmívá se nade mnou dál sestřička, přisedne na kraj postele a ukáže mi holčičku. „Viděla jsem už spousty miminek, ale žádná neměla tak tajemné oči." „Mají je po tátovi..." „A kde je?" „Zemřel..." Na malou tvářičku dopadají slzy. Sestřička ztuhne, přesedne si a pevně mě obejme. „Jen se vyplač, holčičko. Zase bude dobře, neboj se." Kývám ale moc tomu nevěřím. Jak mi může být líp, když jeho mít nebudu?

Jenže... Sestřička měla pravdu. Práce kolem dětí mě zaměstnávala a než jsem se otočila, byl jim rok, pak dva, najednou šli do školy. Uběhlo pár dnů a Audrey jsem vyzvedávala uplakanou. Než mi řekla, proč pláče, přišla jsem na to sama. Choulila se mi v náručí, Zayn ji hladil po zádech a oba se dívali na muže, který se mazlil se svým školáčkem.
Netušila jsem, jak jim vysvětlit, že jejich tatínek nežije a nic neřekla. I přes protesty dostali zákaz, se na otce ptát a dotazy, po několika měsících utichly.
Teď měli šestnáct a já, když jsem věděla že se Zayn nedívá, jej pozorovala. Byl Zaynovou dokonalou kopií, měl vše, co měl jeho otec i zálibu v tetování. Když mi ukázal to nové, sotva jsem udržela pláč. Jeho hruď zdobila dvě křídla, totožná, jako měl Zayn...
Ani Audrey jej nemohla zapřít, byla neskutečným způsobem krásná a jediné, co měla ze mě, byly rty.