Neovládnutelná

Prolog

Na světě je spousta lidí, co se považují za divné. Lidí, co si myslí, že s jejich myšlenkami je něco v nepořádku. To ale ještě nepotkali mě. Protože u mě je divná moc slabé slovo.

Od doby, co si pamatuju, jsem taková. Můžu být nějakou dobu v pohodě, ale jednou za čas se moje myšlenky nedají ovládat. Někdy mi totiž moje mysl skrz mojí "poruchu" dá něco jako úkol, který mě i přinutí splnit. Často to bývaly pouze v rámci možností nevinné věci, co mi pouze komplikovaly život, proto jsem ale nikdy dříve jsem nevěděla, kam až to může zajít.

Skoro nikdo o tom neví. Jen moje rodina, která ale k tomu má svůj vlastní, specifický přístup. Téměř nikdo z nich mě nedokázal pochopit. Máma se mě snažila vyléčit, táta se pokoušet pomoci tím, že mi dával "prostor" a brácha se mě v podstatě bojí. Nikdo z nich ale neví, jaké to je.

Až na jednoho člověka. Byla to moje sestra, která jako jediná chápala všechny moje problémy. Protože jimi procházela se mnou. S ní jsem se s tím vším tak nějak zvládala vypořádávat. Ale teď už je pryč. Už je pryč a musím se s tím smířit.

Jenže to nejde. Nejde zapomenout na to, že to někdy někdo dokázal. Někdo tu pro mě kdysi byl. Někdo mě od mých myšlenek dokázal alespoň částečně chránit. Jenže já jí zachránit nedokázala.