Neovládnutelná

Obsedantně-kompulzivní porucha

Poznámka: Právě jsem zjistila, že mi wattpad nedovolí dávat různé druhy písma jako jsem to měla ve lordu, tak všechno psané dám do kurzívy a prostě si to domyslete jako rukopis a co kdo říká poznáte ženo já vám věřím jo haha díky :'))

Myslíš, že bude v pohodě? Přeci jen jsme jedny z mála lidí, se kterými se baví, měly bychom jí nějak pomoc se z toho dostat, po takových katastrofách v její rodině to už i ji muselo fakt zasáhnout...

Naomi, neboj. Ona to zvládne, a i kdybychom se jí pokoušeli pomoct, víš, že bychom s tím i tak nic moc provést nemohly. Nikdy se s námi nebavila o tom, jak se cítí nebo tak. Znáš jí.

Ale ztráta tolika lidí najednou, u takový situace není šance, že by se z toho nezhroutila přece

Kdo ví, jak to celé bylo. Její rodina byla taky dost divná, i když Kaya na ostatní asi nemá. Co když se je všechny snažila odstranit ona sama? Nebo nevím, ale nemyslím si, že by se to všechno stalo jen tak náhodou. Tam u nich problém byl vždycky, jen se to za posledních pár dní dostalo na naprostý vrchol.

Asi máš pravdu. Ale i tak, celou dobu jsi se snažila být její kamarádkou, tak se na ní nemůžeme teď jen tak vykašlat.

To že jsem se o to snažila neznamená, že jsme jimi byly. Ona nám to nikdy moc nedovolila. A i tak mám furt tebe, což ty jsi pro mne daleko lepší než Kaya. Neskrýváš furt nic, bavíš se se mnou tak, jak se baví normální lidé a taky mne dokážeš pochopit, což Kaya nikdy nezvládla.

Dobře, já jen doufám, že to sama zvládne. I když jak už ty ale víš, mi vždycky trochu vadila. Nevím, asi si jen přeji, aby se jí nic nestalo...

Vždycky máš mne, a kdyby cokoliv, tak bude výhoda v tom, že s ní nebudeme muset furt bavit a najdeme si kdyžtak lepší kamarády, o to se postarám, ty víš, že to u mne není problém ;)

Tady list končil. Seděla jsem tam asi dalších deset minut a se slzami v očích znovu a znovu pročítala to, co se mi právě dostalo do rukou.

Jak jsem si jen mohla myslet, že časem bych se jim možná mohla i svěřit a že si to třeba i urovnám s Naomi a byly bychom všechny spolu v pohodě a byly tu jedna pro druhou?

Po chvíli dovnitř na záchody vešla malá holčičí skupinka, které se něčemu strašně smály. Jakmile si mne všimly, začaly po mně házet divné pohledy, a tak jsem si radši sebrala rychle svoje věci a odešla zpátky do třídy.

Cítila jsem se podražená a zklamaná. Zároveň ale měla Brea pravdu, nikdy jsem s nimi neprobírala vážnější témata ohledně mě, proto jsem taky pořád nechápala, proč se se mnou furt baví, když ani nejsem nějak extra vtipná nebo zajímavá.

Tomu už byl ale asi stejně konec. Zůstala jsem sama.

~

Začala další hodina. Holky přišly z oběda a ani se nijak neptaly, proč jsem za nimi nepřišla. Já si jich taky nijak extra nevšímala, naopak jsem se jim snažila co nejvíc vyhnout pohledem a nedat se s nimi do řeči.

Tuhle hodinu jsme měli základy společenských věd a měli jsme mít prezentace na témata, co jsme si vylosovali předminulou hodinu. Jako první se chystal náš spolužák Alex, který měl mít prezentaci o psychických poruchách.

Právě ZSV je jeden z mála předmětů, který mě opravdu docela často baví. Máme skvělého učitele a obzvláště když probíráme psychologii, jak lidi přemýšlí a věci podobného typu, nedokážu se od hodin odtrhnout ani na vteřinu.

Protože moje máma studovala psychologii, a protože se nám snažila s Axelle co nejvíce pomoct, tak jsem o tomto tématu i dost věděla z našich společných "sezení", které jsme vždycky s mamkou vedly. Někdy to její přehnané snažení se o vyléčení nás nebylo úplně příjemné, ale celkově byl ten čas s nimi strávený i docela zábava, obzvlášť když jsme se nebavily přímo o našich pocitech, ale třeba o stylu přemýšlení lidí obecně.

Alexova prezentace byla obzvláště zajímavá. Dokázal mluvit o těch poruchách zároveň extrémně chytře, ale i vtipně. Bylo mi líto, že jsem se s ním nikdy pořádně nebavila. Působil opravdu mile a jako člověk, se kterým bych si mohla rozumět.

Vždycky jsem si přála ho víc poznat, ale já nejsem vhodný člověk na kamarádství nebo něco, jak už jsem stihla poznat z názorů holek na mě či z toho, že bych se mu prostě asi nezvládla svěřit, i když mě už nebaví furt něco zatajovat nebo lhát lidem o mém psychickém stavu.

„Jako další tu máme také docela dost známou psychickou poruchu. OCD, neboli obsedantně-kompulzivní porucha se vyznačuje hlavně opakovanými myšlenkami nebo cítěním potřeby opakovaně dělat určité rituály.

Může mít ale spousty podob, tyto jsou pouze ty nejčastější, co se objevují. Myšlenky jsou ale vždycky nechtěné, vtíravé a znovu a znovu se vnucují do mysli člověka, dokud jim neuposlechne.

Příklady takzvaných kompulzí, neboli nutkavého jednání člověka může být například neustálé kontrolování věcí, třeba že opravdu zavřel dveře či nadměrný smysl pro pořádek.

V rámci této poruchy se může vyskytnout i jev zvaný depersonalizace, což znamená, že se člověk cítí sám sobě cizí. Své vlastní pohyby vnímá, jako by je nevykonával sám, má pocit myšlenkové prázdnoty. Může se cítit i změněn a mít z toho velmi tísnivý pocit."

Měla jsem pocit, jako by mi dal někdo silnou ránu do hlavy. Je to možné? To, co popisoval, se sice ne přesně, ale i tak dost podobalo tomu, s čím se já trápím celý život a co mě omezuje jako člověka na té nejvyšší úrovni, co to vůbec jde.

Hned jsem vytáhla mobil a začala si o tom vyhledávat další informace. I když to opravdu nebylo úplně přesné, spousta věcí se dost shodovala s tím, čím si procházím já. A nejen to, bylo tam i spousta způsobů, jak se může člověk pokusit zmírnit dopad jeho poruchy na jeho každodenní život.

Jak to, že jsem o tom nikdy neslyšela? Máma procházela snad všechno možné, co mohla a snažila se nám pomoct, není možné, že by na tuto poruchu nikdy nenarazila. Jak to, že jsme tedy tyto techniky na zmírnění nikdy nezkoušely? A proč jsme se nikdy nebavily o tom, že je možné, že přesně tuhle poruchu máme? Ale ze všeho nejvíce mě stejně zajímalo – věděla o tom všem Axelle?