Neovládnutelná

Dopis

„Vždycky jste byly schopné provést větší věci, před kterými by se normální člověk zastavil. Ale tohle už je prostě moc. Proměnily jste se v něco, co má od sebeovládajícího člověka opravdu daleko. V podstatě se z vás staly psychopati, uvědomuješ si to?" Bryson si dál vyléval zlost, mezitím co jsem na něj zaraženě koukala a přemýšlela o jeho slovech.

Pak jsem si ale uvědomila, že za chvíli po mě bude tak trochu pátrat celá škola, pokud už s tím nezačali. „Brysone, já potřebuju zmizet a jsme si toho oba vědomi. Proberme to později," řekla jsem bez jakékoliv odpovědi na to, co doteď řekl.

Popadla jsem svoje věci a rozhlédla se po chodbě. Zatím mě na tomto místě nikdo nehledal, ale to se může každou chvíli změnit. „Dobře, ale ještě jedna věc..." odmlčel se, jako by uvažoval o tom, zda chce opravdu říct to, k čemu se pávě chystá. Ale očividně se rozhodl, že ano.

„Když v mém pokoji zajdeš ke knihovně, a v druhé poličce od shora vezmeš pár knížek z kraje vpravo, je tam za tím takový malý výklenek," zašeptal docela nesvůj z toho, že toto prozrazení bude znamenat, že půjdu do jeho pokoje bez jeho přítomnosti. Předpokládám ale že to, co na popisovaném místě najdu, bude důležitější.

„A tam bude...?" zeptala jsem se už napůl na odchodu. „Dopis na rozloučenou od Axelle. A teď už běž, každá minuta navíc ti v tuto chvíli může dost pomoct," zakončil náš rozhovor a vydal se směrem asi zpátky do velké haly k celé té řešené scenérii.

Já jsem mezitím po chvíli zaražení ze zjištění, že Axelle po sobě zanechala nějaký vzkaz, rychle vyběhla ze školy a šla směrem k autobusové zastávce. Měla jsem obrovské štěstí, že autobus mi jel po pouhých dvou minutách od doby, co jsem na zastávku dorazila, takže jsem se v něm v klidu usadila na zapadlé místo vzadu a začala si znovu v hlavě projíždět to, co mi Bryson řekl.

Hezký, že to s tím, že mám málo času mi teď říkal on, když to je to, co se mu celou dobu snažím naznačit. To je ale teď už jedno. Více mě zaráželo to, že Axelle po sobě zanechala dopis, který mi vůbec nevím proč zatajil a který mohl určitě vysvětlit spoustu věcí.

Věcí, na které jsem si myslela, že nikdy nenajdu odpověď. Proč udělala to, co udělala? Bylo to kvůli naší společné nemoci? Co se stalo tu noc, kdy táta zemřel? Jak to, že najednou mámě tak přeskočilo...?

Najednou mě něco napadlo. To, co jsem o tom přeskočení zatím věděla, se dost shodovalo s tím, jak dneska přeskočilo mně... Ale já tu poruchu reálně mám! Máma neměla... nebo snad ano, jen jsem o tom nevěděla?

Dávalo by to vlastně smysl, i to, jak se nás snažila vždycky strašně moc vyléčit. Mohla se tím snažit vyléčit i sama sebe? Zvládala se nějak lépe ovládat díky tomu, jak studovala psychologii? Ale proč by nás to teda nějak nenaučila? A proč by to vůbec před námi tajila? Nebo spíš tajila to před námi všemi, nebo jsem jediná, co o tom nevěděla?

Je pravda, že Bryson mluvil něco o tom, že jsme se 'proměnily v psychopaty', ale předtím jsem si myslela, že mluvil o Axelle a její sebevraždě... nikde ale neřekl, že ta druhá osoba, se kterou mě spojoval byla ona. Co když to opravdu byla máma? Ví o tom on něco víc?

Z těch spousty otázek se mi začínala fakt už motat hlava. Za okamžik dostanu alespoň nějaké odpovědi. Teda alespoň doufám. S nadějí, že tomu tak opravdu bude jsem vytáhla sluchátka, abych se mohla alespoň na chvíli odloučit od všech těch zamotaných myšlenek a snažila se soustředit jen a jen na písničky a jejich texty, abych se trochu odreagovala, i když to stálo opravdu dost úsilí.

~

Když jsem dorazila k nám před barák, nevěděla jsem, jestli jsem spíše nedočkavá na to, co se dozvím a jestli alespoň na nějaké otázky najdu odpovědi anebo vyčerpaná z toho, že toho obecně bylo prostě moc.

Nejraději bych se teď teleportovala na tu moji vysněnou loď pro jednoho, kde bych nemusela nic takového řešit. Ani myslet na následky, co můžou nastat po mých činech, ani na to, jak jsem přišla o většinu rodiny. Prostě jen já a oceán. Naprostý klid.

Když jsem vytáhla klíče z batohu a otevřela dveře, byl to divný pocit. Jako bych se vrátila jiná, než jsem ráno odcházela. A úplně jiná, než jak jsem včera přicházela domů s informací a Axellině smrti.

Nějak se toho v mém životě děje až moc. Chybí mu řád a odmlky, kdy bych mohla mít alespoň trochu klidu a stihla vůbec vstřebat nějakou událost, než se hned zas stane najednou něco nového.

Momentálně toho musím vstřebat až moc. Smrt dvou lidí z rodiny, odvedení do vězení dalšího a mezitím se ještě vypořádávat sama se sebou, toxickým bráchou a nepravými kamarády.

Jak je vůbec možné, že furt stojím na nohou a neutápím se v depresích někde zavřená na několik týdnů? Tak to chvíli vypadalo, když jsme přišli o rodiče, ale jak to, že jsem vůbec dneska zvládla jít do školy?

Jak to, že někdo může mít tak skvělý a v podstatě dokonalý život, kde jediné problémy, co má, je například že ho někdo pomlouvá anebo když se rodiče pohádají o tom, co vlastně chtějí nakoupit?

Není to fér. Ale to život není nikdy. To už jsem zjistila hodně dávno a doteďka se mi toto moje tvrzení jen více a více potvrzuje.

Vyběhla jsem schody do horního patra, kde jsem si jen k sobě do pokoje hodila věci ze školy a ihned zamířila k Brysonovu pokoji.

Podle jeho instrukcí jsem se dostala k výklenku a snažila se podívat, co tam je. Bohužel byla knihovna moc vysoká, tak jsem tam nakonec jen hmátla a vytáhla, co tam bylo schováno.

A opravdu jsem držela v ruce dopis, který si očividně někdo četl už snad tisíckrát, protože jeho obálka byla dost pomačkaná. Právě asi držím v ruce odpovědi na spoustu věcí, i na věci, nad kterými přemýšlím pořád dokolečka, i když nezvládnu najít odpověď sama (což teď snad už ani nebudu muset), co by mi nedaly spát, až na to, že od doby, co Axelle umřela, uběhla jen jedna noc, takže jsem možnost vůbec usnout měla pouze jednou. Ale o to více to byla moje zvědavost a zároveň bolest intenzivnější.

Ale to nebylo všechno, co se ve výklenku schovávalo. Byl tam i klíč. Klíč od pokoje, do kterého jsem měla v podstatě neustále zakázáno chodit, stejně jako do toho Brysonového. Klíč od Axellina pokoje.