Neovládnutelná

Věčný klid

Poznámka: V téhle příloze nahoře (nevím jak to jinak nazvat) přidávám songu, která bývala jedna z mých nejoblíbenějších a až děsivě moc sedí k tyhle knížce. Tak užívejte poslední kapitolu <3

Otevřela jsem oči. Na jednu krásnou chvíli jsem měla pocit, jako by bylo všechno v pořádku a byl to jen jeden z dalších normálních dnů a neuvědomovala jsem si nic z toho, co se stalo včera, nebo obecně za poslední dobu.

Pak na mě ale dopadla krutá realita a já se zhroutila zpět do peřin. Chvíli jsem jen tak ležela a přemítala, jestli jsem si jistá tím, co mám v plánu udělat.

A nebyla jsem. Ale byl to jediný způsob, jak se vyhnout takřka všem problémům, do kterých jsem se zapletla a neohrožovat nikoho dalšího i jen mojí přítomností.

Pomalu jsem se zvedla z postele a chystala jsem se podruhé dát všechny ty věci k Brysonovi do pokoje, které jsem včera musela zas odnést. Myslím, že bude lepší, když po tom, co si to všechno přečte, už mě nepotká.

Rychle jsem se jen převlékla do pohodlného oblečení, vzala vše potřebné a potichu jsem se začala plížit k bráchovi do pokoje. Musela jsem se nejdřív ujistit, že byl opravdu pryč.

Co nejtišeji jsem otevřela jeho dveře. Když jsem viděla, že je neustlaná postel opravdu prázdná, oddechla jsem si. Dále už jsem jen položila vše na stejné místo jako včera a rozeběhla jsem se do dolního patra, že si udělám ještě nějakou opravdu dobrou snídani.

Když jsem ale vešla do kuchyně, zarazila jsem se. Stál tam Bryson a vedle sebe měl palačinky, které očividně před chvíli dodělal.

„Co- co tu děláš?" vyhrkla jsem. Byla jsem si jistá, že bude pryč! Tohle mi pěkně narušuje mé plány... „První, co by ve škole udělali po tom, co by zjistili, že ses tam nedostavila by bylo, že by došli za mnou jak za tvým bratrem. A stejně jako tobě, mně se to taky moc řešit nechce," vysvětlil. To dávalo smysl.

„Melanie už do své školy odešla. A my to můžeme vyřešit po víkendu. Máme tak dostatek času na to si to oba nějak nechat projít v hlavě a rozmyslet si, co uděláme, protože mi přišli asi dva maily o tom, jak mám jako tvůj dočasný zákonný zástupce zajistit, abys jsme se oba neprodleně dostali po příchodu do školy do ředitelny, takže předpokládám, že tobě psali taky," dodal, kupodivu naprosto vyrovnaným hlasem.

„Jo... to zní fajn," řekla jsem, celá bez sebe jedním překvapením za druhým. Jak to, že se tak změnilo jeho chování ze dne na den? Co za tím stojí?

„Víš, chtěl bych si o tom celém s tebou promluvit. Tentokrát v klidu. Ale jak jsem říkal, času máme ještě dost, takže tě do toho nebudu vůbec tlačit, aby sis i ty sama všechno stihla urovnat. Ale byl bych rád, kdybys za mnou, až budeš připravená, přišla. Nebo i obecně kdybys cokoliv potřebovala, neboj se za mnou přijít. Vím, že jsem byl poslední dobou dost odtažitý a že by ti lépe pomohly jak Axelle tak máma, kterým se nevyrovnám, ale můžu se o to alespoň pokusit. A tohle je pro tebe," dořekl a ukázal na talíř s palačinkami, šlehačkou a ovocem na kuchyňské lince.

Docela rychle se ale uchýlil k odchodu. Očividně i jeho samotného stálo dost přemáhání něco takového říct a sám byl překvapen, že to zvládl. To já byla překvapením doslova umlčena. Než ale stihl odejít do svého pokoje s jeho vlastními palačinkami, doběhla jsem ho a objala ho.

Ani jeden z nás nebyl moc objímací typ, oba jsme se dotekům spíše vyhýbali, ale teď jsem měla potřebu to udělat, protože to je asi naposledy, co ho vidím. „Děkuju, nezapomenu ti to, opravdu," zašeptala jsem a pak ho pustila. Trochu nervózně se usmál a odešel směrem do svého pokoje.