Spálené múzy

IV. Díky, Sokrate...

„Co je to," zeptala se múza prostě při pohledu na slova, která autorka napsala do soukromé zprávy. Samozřejmě, v textu bez kontextu to vyznělo spíše jako pokárání psa, v realitě ale...bylo v tom mnohem víc. Možná trochu strachu? Nebo spíše znepokojení.

Autorka si povzdechla. Odmlčela se, což působilo divně, protože zatím neřekla ani jedno písmeno, a až pak se dala do řeči. „Myslím, že mám právo na nějaký ten odpočinek, ne?"

„Takže tak teď říkáme výmluvám?"

„Zdá se, že jo."

„Čeho přesně se bojíš?"

„Že se na to budu dívat zpětně a ..."

„A nenaplní to svůj potenciál."

„A cena za optimalizaci je neexistence," dodala autorka, „já vím. Jenže co kdyby to přišlo do existence zítra? Tohle není úplná, stoprocentní optimalizace, ale prostě...prostě chci, aby to byla kvalitně odvedená práce. Tohle není černobílé, Agáto."

Múza na ni jen vycenila zuby, skoro jako by se pokusila napodobit šílenou kočku.

„Co je to," zeptala se jí autorka s pozvednutým obočím a dostatečnou hravostí, že onen káraný pes by měl pocit, že mu chcete hodit míček. Byla spokojená, že mohla múze tuto frázi vrátit.

„Před chvilkou jsi citovala, co už jsme tady probíraly..." Gesta jejích rukou naznačovala, že očekává, že od tohoto bodu si to už autorka dokáže vyřešit sama. Její mozek měl ale za poslední týden jenom jednou dostatek spánku, zbytek času frčela jenom na solidním množství kofeinu a vtipech kamarádů, které byly tak špatné, až vracely člověku chuť žít.

„Uhum? Asi?"

„Což znamená, že ses k nim vracela. Což znamená, že jsou ve skutečnosti dobré~"

Autorka se v tomto bodě zastavila, prokřupala si krční páteř, protože staré tělo (čtěte "jednadvacetileté") už moc nefunguje; pak klouby na rukou, a pak se jala čekat na osvícení, které mělo očividně lepší věci na práci. Pravděpodobně trávilo volný páteční večer v klubu s Godotem...
Múza frustrovaně zabručela, promnula si poloprázdné oční důlky a vrátila se k vysvětlování.

„Řekni mi, v jakém stavu jsi první tři kapitoly psala?"

Dívka začala pátrat v paměti, „první byl na semináři, kde jsem měla dávat pozor, ale nedokázala jsem to, protože," vložte náhodné nespokojené citoslovce, „to byla taková nuda! Organizační pokyny... Hrozné. Druhou...brečela jsem. To nebylo fajn. Třetí, třetí jsem psala, když jsem si připadala fakt mrtvě a chtěla jsem psát poezii a zároveň mi nešla žádná slova na jazyk? Taky otřesné. Proč tě to zajímá? Co to má co společného se špagetama?"

Ve tváři múzy se objevil vítězný úsměv. Mlčela. Autorka využila tohoto prostoru, aby se zaklonila na židli a pokusila se prokřupat stále nespolupracující záda. Když natahovala ruce ke stropu, s hlavou zakloněnou, jak nejvíc to šlo, její pohled se setkal s múzou. Zasekla se.

„Ah!" vymrštila se zpátky do normálního sedu a vrhla se na psaní. „Tím chceš říct, že nic z toho jsem nepsala úplně v ideálním rozpoložení, že? A že se k tomu stejně vracím, protože v jádru je to ve skutečnosti skvělé a stejně na to dokážu být hrdá a dělat dobrá rozhodnutí...
...
...
když zrovna neříkám, že nevím.

Tak fajn, Múzo!

Tak já vím! Jsem zatraceně unavená, ale když mi tvrdíš, že to zvládnu dělat, že toho nebudu litovat...tak fajn. Tak já to zkusím."

Bledá postava zapálila svíčku a položila ji na stůl.

„Pro inspiraci?" zeptala se dívka.

„Pro tu tady máš mě, ne?" Múza na ni rozmarně mrkla.

„Tak mě teda polib, múzo," vrátila jí autorka provokaci. Múza pozvedla téměř neexistující obočí a přisunula se blíže. A autorka prakticky okamžitě začala litovat svého bluffu. 

„Ne, ne, počkej, ne!"

Múza se odtáhla. „Srabe."

„Tak pardon, že mi přijde trochu divné, že by mě měla políbit de facto mrtvola..."

„Zaprvé: ouch, zadruhé: touché, zatřetí? Srabe!"

To už se autorka smála. Múza taky. Plamínek svíčky se mihotal a odháněl všechny děsy. Odháněl strach, nevědomost, nejistotu. V Pandořině skříňce zůstala už jen naděje.

„Uděláme si za ní někdy výpravu?" zeptala se autorka, když doškrábala na kousek papíru slova předchozího narativu.

„Pro naději? A k čemu bys ji chtěla. Co je to vůbec naděje?" zakřepčila múza a jala se poletovat po pokoji naznak.

„Já ti nevím...třeba určitě bych ocenila naději, že se z tebe nestane můj soukromý Sokrates."

„A bylo by to špatně? Třeba bys zjistila, že víš, že nic nevíš."

„Agáto...jed na krysy je hned u posypu na slimáky. Naše imaginární Atény tě právě obvinily ze zločinu kažení mládeže." Kývala u toho, jako by byla nejvyšším hodnostářem, který kdy hodnostoval v jejím pokoji. Což asi byla pravda.

„Kažení mládeže! Vždyť dnešní mládež neumí pořádně žít! Kdyby cokoli, tak ji napravuji! Měli byste mi za to platit! ...kolik je v dnešní době minimální mzda?"

Autorka pokrčila rameny. Byla chudý student, kterému k přežití stačila trocha sýra na oběd a jogurt s vločkami na snídani, o penězích a práci měla asi takový přehled jako housenky o teraformaci Marsu. Když múza nevzala pokrčení ramen jako odpověď a zabořila do ní svůj pohled, pokusila se dívka gesto ještě znásobit pašklebem. Když jí paškleb múza opětovala, vzdala se a tipla: „Třeba patnáct?"

Múza se rozmáchla, celý pokoj byl jevištěm a ony dvě herci:

„Pak požaduji mzdu sto padesáti tisíc, pro každý měsíc, za neskutečnou službu, kterou imaginárním Aténám posytuji!"

„Nehorázné! Mysleli jsme si, že jsi chillhózní, ale ve skutečnosti tě teď tím tuplem chceme zabít!" lapala autorka po dechu, když imitovala útržky z antických spisů...s možná dvouprocentní přesností.

„Ale né! Teď budu vážně muset vypít ten jed!"

„Ne, počkej, múzo, přece ještě můžeš utéct!" Prosím, nedělej to...

„Nemohu! Ale netruchlete pro mě, imaginární Atény, děti moje, protože duše je nesmrtelná a já se vrátím jako duch a budu děsit všechny ty, co mě odsoudili k smrti!"

Autorka už neudržela smích. Praštila se do čela: „Agáto...jsem si jistá, že tohle už v Obraně Sokratově ani ve Faidónovi není..."

„Implikace." Tentokrát krčila rameny múza a autorka s tím byla maximálně spokojená. „Kdybych byla nesmrtelná duše, určitě bych chodila někoho strašit."

„Stejným způsobem, jakým teď strašíš mě?"

„Naprosto," pronesla tiše múza a nechala autorku uzavřít další díl tohoto prapodivného povídání.