„Takže...chyba je v tom, že se vždycky nechám unést, začnu mít obecná očekávání, které tak nějak tuším, že je nemožné naplnit, takže mám pocit, že zklamu, ať už udělám cokoli?"
„To mi řekni ty sama..."
Autorka zasténala. Sfoukla svíčku na stole. Toto byla konverzace, kterou bylo lepší vést v naprosté tmě. A stejně se světlo zvenčí, z pouličních lamp, vkrádalo dovnitř; jako by chtělo vyrušit soukromost, intimnost takovýchto okamžiků.
„Mám pocit, že je moje povinnost být dobrým bavičem ̶?̶ . Že když už někomu něco dávám, mělo by to být dobré... že by se jim to mělo líbit. Že by to nemělo plýtvat jejich časem." Odmlčela se a pustila tužku. Její ruce byly potřeba jinde - potřebovala obejmout. I kdyby si to obejmutí měla dát sama. Když se člověk díval z dálky, působilo to, jako by měla bolesti břicha. Nebo jako by se snažila ochránit před démony, kteří ale byli dávno v ní.
Byl to chladný pocit, osamělý. Jako když se vzbudíte v prázdném bytě, venku je sychravo, plačtivo a vy máte svíravý pocit, že tohle počasí existuje jenom za vašim oknem. Že ostatní se baví. A že kdybyste s někým právě měli trávit čas, donesete jim to otřesné počasí. A to nechcete, přejete přeci svým kamarádům sluníčko, teplo, skákání šipek do zatopených břidlicových dolů, spoustu smíchu...ne dnešní déšť. Byl to smutný pocit. Byla to myšlenka, že ta špatnopočasová realita je vlastně skutečná. Že ji všichni opustili, že už se nevrátí a že ona, i když touží po společnosti, vlastně nechce, aby se ostatní vrátili. Byl to smutný, chladný, osamělý pocit. A ona se mu bránila. Tím prostým, zranitelným gestem.
Múza ji něžně pohladila po rameni.
„Ten strach cítíš z nějakého důvodu..."
„Protože minulost je svině? Protože to se dělo tak strašně dlouho, když jsem byla malá, že jsem se naučila to očekávat? A klást na sebe fakt hodně vysoké nároky, které musím splňovat, abych měla právo na kamarády?"
„Nedívej se teď do minulosti, prosím," zašeptala Múza klidně. "Bylo by to sice hezké cvičení, ale co jsi právě řekla, to už znáš hodně dlouhou dobu."
„Já vím..." Autorka se odvážila podívat se na svou múzu, na tvář se jí mimoděk vloudil úsměv, křehký a chabý. „Nikdy bych nečekala, že se mi budeš snažit v tomhle pomoct," přiznala nakonec. Nebyla to výčitka k Agátině chování v minulosti, spíš velmi tiché a nenápadné 'děkuji ti, vážím si toho'. A i když múza neměla ve slovníku výrazy jako 'promiň' a 'měla jsem se o to pokusit dřív', instinktivně věděla, že autor, který se chvěje strachem u každého slova, které napíše, u každé čárky, kterou nakreslí, u každé hlouposti, co by mohli ostatní zpozorovat...takový autor moc nevytvoří. A to, co vytvoří, bude nenávidět. Nikdy to nebude mít rád. Nikdy to nebude skutečně inspirované. Múza nechtěla takovou zvrácenost dopustit.
Až když najdeš rovnováhu, klid, až pak můžeš dobře tvořit...
Chvíli tam seděli v tichu. Tedy, autorka seděla na své staré, občas se rozpadající židli, múza dřepěla vedle ní, kostnatou ruku položenou na jejím rameni. 'Ta dlaň není hřejivá, protože si prsty pamatují oheň, ani kvůli kakaa...' napadlo autorku. 'je to proto, že žije. A protože chce hřát...'
„Takže? Co mám teda dělat? Když už bych se neměla snažit to vysvětlit?" vrátila se nakonec k původnímu tématu autorka. 'Věřím. Věřím, že až se všechno pokazí, ona bude pořád stát za mnou. Že nezmizí. Že radši podpálí celý svět, než aby mě viděla zmrznout. Mám bezpečí, i kdybych se v tom oceánu měla utopit.'
ČTEŠ
Spálené múzy
De Todo...Jsem to pořád já. Tady či tam.... A pořád nevím, co je to ta naděje! Argh!
