Držela papíry v jedné ruce a tou druhou nervózně svírala tužku. Ničím jiným nepsala, alespoň pokud tedy měla možnost výběru, to aby ̶m̶o̶h̶l̶a̶ ̶ měla možnost smazat všechny svoje chyby. Nikdy to ale nedělala, škrtala...ale měla ráda tu možnost volby.
„Takže? Jaký je tedy plán? Máme šest generací, několik náboženství, panteon bohů, jenže nic z toho není. A když začnu psát, mlčíš."
A múza mlčela.
„...Což mi připomíná, že ani nemáme plán na tuhle epizodu. Mám tomu říkat epizody: Co když teď skončíme, navždy? A to hlubší poselství? Učení se žít se strachem? Bojovat proti němu? Nebo jeho poražení? Jestli to vůbec jde?...oživení kreativních jisker, možná? Umění plánovat a následovat plány?"
Odložila tužku a otočila se, krátce, jen aby ověřila, že ji múza neopustila, že není v místnosti sama. Bledá postava, která připomínala souchotnickou královnu krásy, shinigami nebo ̶ž̶i̶v̶o̶u̶c̶í̶ memento mori, se vznášela pár centimetrů nad zemí, téměř na druhé straně místnosti.
Ale to, co bylo nanejvýš zvláštní a necharakteristické byl pohled v jejích prázdných očích. Hlavu měla nakloněnou na stranu a děvče sledovala se soucitným úsměvem.
„Já nevím," zašeptala autorka a rovnou zapsala tuto větu. Pak těžce vydechla, jako by se ze sebe snažila dostat tu tíhu, co se jí lepila na hruď. „Proč se mnou nemluvíš, prosím, řekni něco," špitla. V hlase se jí odrážel smutek a dobrý posluchač by zaznamenal i chvění. Múza byla dobrý posluchač. Snad v tu chvíli její nebijící srdce pookřálo. Snad z něj led opadl už před delší dobou a jen čekala na vhodnou příležitost, kdy a jak to projevit.
„Kdy jsi byla naposledy šťastná, když jsi tvořila? Co to byl za pocit?" Její hlas se objevoval ve všech koutech místnosti zároveň, jako by patřil světu okolo. Naplňoval každý jednotlivý koutek a dával mu sílu, která právem patřila jen Agátě.
Dech děvčete se zklidnil, dokonce se jí na rty vloudil úsměv při té příjemné vzpomínce, co Múza vyvolala.
„Když jsme vytvářeli spontánní příběhy v chatech. Nevedlo to nikam, nebylo to pro nic, ale bylo to...kouzelné. The Aztec God of Choccy Milk..." pokusila se zahřmít místností, ale v teatrálních projevech nebyla ani z poloviny tak dobrá, jak by si mohla přát, "dokážeš si to představit?"
Múza kývla. Byla u toho. Dokázala si to představit. Vždyť ta slova i nesla její podpis...
„A předtím?"
„Ta povídka s dědečkem od Zigil, Tal,...ty drobné hlouposti."
„A předtím?" na zubech Múzy se odrážel vědoucí úsměv. Cítila ze své drahé autorky určitou horlivost, kterou se jen těžko dalo slovy podchytit.
„Skřetí král! Bože, to šílené, divné yaoi, za které jsem chtěla body v předmětu!"
„Co Evares?"
Bylo ticho. Čirá radost z autorčina obličeje zmizela, na chvíli ji nahradilo nakrabacené obočí a do úzké linky stažené rty. Múza přikývla a upřela na ni pohled, bylo očividné, že se svojí odpovědi jen tak nevzdá.
„...kdysi. Kdysi na začátku. Pak to začalo být trochu moc."
Kdykoli se u toho projektu zastavila, připadala si, jako by tonula. Hluboko v temných vodách textů, pod až moc větami, pod až moc stranami, co popsala...a někde nad ní se uzavírala ledová plocha pocitu nedostatečnosti. Strachu z...neadekvátnosti? Předané trapnosti. Smrtonosná past, z níž nebylo úniku. A kdykoli se vrátila domů, pozdravil ji mikrofon, který si přesně pro ten projekt koupila, otíral se o její vědomí jako nechutná slizká ryba.
ČTEŠ
Spálené múzy
De Todo...Jsem to pořád já. Tady či tam.... A pořád nevím, co je to ta naděje! Argh!
