Spálené múzy

II. Tuto část nevydám

„Máš studené ruce," prohlásila Múza.

„Uhum," odpověděla autorka bezmyšlenkovitě.

„Od rána jsi nic nejedla."

„Eh-j." Mělo jít sice o plnohodnotné "jo", ale dívčiny hlasivky se k tomu nějak nezmohly.

„Posledních dvacet minut se díváš pořád na to samé místo."

To už autorka zaregistrovala pořádně. V protestu na toto tvrzení posunula svůj pohled o pár centimetrů vedle a hleděla dál. Pak přerývaně vydechla. Bylo v tom cosi štiplavě útrpného.

„Co chceš, abych dělala. Teď můžu jenom čekat."

Múza pobaveně pozvedla obočí, pak se zasmála.

„Nekonečně dlouhý to-do list. Na kterém nemáš druhé nekonečno věcí, co bys měla dělat. A tvrdíš mi, že můžeš jenom čekat?"

 „Víš, co? Já jsem si myslela, že jsem si myslela a v tom je celý ten problém. Já jsem si zatraceně myslela. A měla jsem prvně za to, že se všechny moje problémy spraví, stačí přidat jenom trochu láskyplné podpory a tak. A pak jsem viděla, že ne, vlastně ne. Vlastně nebudu cítit tu euforii, co mi podvědomí slibovalo. A pak jsem si myslela, že jsem se vážně zlepšila. Že jsem dosáhla nějaké úrovni osobního vývoje a tak. JENŽE JÁ ZATRACENĚ NE."

„Zase závist? Starý známý strach? A pro co to?"

„Pro to, že... já nevím. Já...chci být dobrý člověk. Tak moc se snažím. Tak moc. A nevím, jestli to dokážu. Nevím, jestli můžu."

Kde jsi.

„Podívej," Múza překvapivě odnikud vytáhla černou tabuli, zavěsila ji do vzduchu a barevnými křídami začala kreslit.
„Toto," postavička v černé sukni s červeným tílkem, ó! kytičkou na hlavě!, „jsi ty." Za ní se začal postupně rýsovat tvar jiné, děsivější. „Toto, to jsem já."

Pak vytáhla modrou a všude okolo rozsypala prášek z ní.

„A toto, to je moře."

„Nemám ráda moře."

„Já vím. Proto to je moře."

Autorka zakroutila hlavou. Zdálo se jí, že tato metafora nikam nepovede.

„V tom moři jsou, samozřejmě, všemožné potvory."

Strach. Závist. Ten divně sklíčený pocit rozžírající střeva.

„A máme několik možností, co s nimi dělat. Jak vidíš, nikde není žádná lodička. Jsme to jenom my dvě. Samozřejmě, já mám výhodu toho, že mám křídla."

„Jo, díky. Přesně to jsem potřebovala slyšet. Očividně jsi lepší, čekáš, že to řekne i tobě?"

Múza si smutně povzdechla.

„Víš, že i kdyby mi to řekl milionkrát, zaprvé by lhal, a zadruhé by mi to bylo jedno?"

„Jo, ale stejně."

PROČ TO NENÍ V POHODĚ.
Myslela jsem, že už jsem se přes to dostala. A pak se ukázalo, že to chce energii. Víc energie, než co mám. Jsem unavená. Nedokážu být dobrý člověk.

„Takže jediné dvě možnosti, které v tuto chvíli máš, je plavat...nebo se utopit. Znovu, není tady žádná lodička. Nemůžeš očekávat, že si ji pod sebe nakreslíš a všechno bude pořád ok."

Dívka protočila oči v sloup. „Jo, to je moc hezký. Díky za myšlenkový experiment, teď ten s tramvají, prosím. Ráda bych šla zabít pět lidí."

Múza si opět povzdechla. A věděla moc dobře, že kdyby tak udělala ještě jednou, dostane se na číslo, k němuž se nepočítá. Byl čas na drastičtější metody. Přivřela oči a dlouhými prsty poklepala na tabuli. Místnost s špatným osvětlením a překvapivě vysokými stropy, jaké mají jenom vážně staré budovy, zmizela. Místo ní se obě dvě postavy pohupovaly ve vzduchu nad širým oceánem.

Tedy. Jedna se pohupovala ve vzduchu. Ta druhá zaplácala rukami jako otrhané ptáčátko a její tělo se vrhlo vstříc vodní hladině -- to vše díky kamarádce gravitaci!
Její zděšený výkřik zmizel pod hladinou, vrátil se až o několik vteřin později, spolu s prudkým kašlem.

„Co--" dostala nakonec ze sebe, než se vrhla do dalšího zbavování svých plic soli. 

„Nehodláš poslouchat slova. Tvoje věc."

Žádná slova se v následujících minutách neobjevila. Jen rozuřené plácání autorky ve slané vodě a téměř neslyšný pohyb křídel Múzy.

„Takže tohle je tvoje grandiozní pointa," vysypala nakonec ze sebe, tentokrát už jen se špetkou soli. „Necháš mě tady utopit se jako metaforu pro to, že se jinak utopím v hnusech, co cítím. Nebo že mě něco sežere-" ve chvíli, kdy to vyslovila, projel jejím tělem ledový záchvěv. V moři jsou, samozřejmě, všemožné potvory. Zděšeně se podívala do nekonečně hlubokých vod.

A viděla pohyb.

„Agáto, to nemůžeš!"

„Nemůžu co? Zranit vlastního autora?" pod jízlivostí vina. Pod vinou starosti. „Nebo snad vytvářet potvůrky, které už stejně existovaly v autorově hlavě? Nenech se vysmát!"

„Výborně. Takže mi dáváš jako možnost utopit se anebo plavat, jenže obojí nakonec vede k utopení se, protože tady není žádná pevnina. Skvělá múza, ideální ukázka. A aby toho nebylo dost! Aby toho nebylo dost, tak mi něco do pár minut přijde sežrat nohy, abych se utopila ještě rychleji."

Múza ve vzduchu nonšalantně pokrčila rameny. Autorka se zamračila a natáhla se po malém klacíku, který se opovážit plavat poblíž.

„Víš ty co? Já ti na to kašlu." Klacík chytla do ruky a vydala se hledat další. A další.

Nejsi.

Pak je všechny pustila, nechala plavat okolo sebe, a s dravostí zrůdností hluboko pod ní se jala sundávat silonky. Neměla provázek, musely postačit. Pak klacík ke klacíku, jiný materiál, jiné zakřivení, ale všechno snad cesta domů.

To, co jí vzniklo pod rukama, nebyl vor jako spíše malá, plovací hloudička dříví. Zapřela se o něj celou vahou a přestala kopat. Cítila, jak se její tělo potápí. A pak přestalo.

Hluboce si oddychla.

„Budeš mě strkat do takovýchhle situacích pokaždé, když tě napadne nějaká metafora?"

Múza se jenom usmála, ale to byla pro autorku dostatečná odpověď.

„Fajn! Fajn! Dobře. Co jsou ty potvory dole zač?"

„Velmi nebezpečné potvory."

„Jenže...zatím nic neudělaly. Autorka se zachvěla zimou, jejímu adrenalinem přetékajícímu tělu konečně došlo, jak dlouho se koupe v ledové vodě."

„A tebe snad někdy sežral vlastní strach?"

Autorka nakrabatila obočí.

„Chceš říct..."

„jsou tady jen proto, aby tě děsily. Ostatně jako vždycky. Nikdy nic neudělaly. Živí se planktonem. Akorát je pravděpodobnější, že když je uvidíš, začneš sebou mrskat o to víc a dřív se utopíš."

„...že to byla jenom iluze."

„Víceméně. Nemuseli by být skuteční."

„A jsou?"

„Je jenom jeden způsob, jak to zjistit," nadhodila Múza.

„Nepoplavu za nima, ney-ney good sir!" odpověděla autorka a rukou pomáchla vzduchem, až se celá větvená hrouda, jíž se přidržovala, zakývala a ona musela začtít šplouchat, aby se udržela nad hladinou.

„V tom případě...užij si 'lodičku'."

Autorka zakoutila hlavou a vydala se hledat další větvičky. Ještě jednu. Ještě jednu.

Dobrou noc.