Spálené múzy

XI. ...Začátek

Do její dlaně cosi vrazilo neskutečnou silou, stočilo to její tělo na stranu a blahý pocit zmizel. Její ruka byla prázdná  — zapalovač z ní byl vyražen. S jemným plastovým pláčem dopadl na podlahu.

Autorka otevřela oči, dva žhavé uhlíky plné nenávisti umístěné v masce syrového masa.

„Co blázníš," špitla Múza. Dýchala mělce a rychle... Od kdy měla vlastní dech? „To už pro tebe tvoje vlastní slovo nic neznamená?"

„jE PRO tebĚ TOHLE do Ět 👺🔥 𝔨尺Ẹ𝐀ⓉＩⓥ𝔫í 😂👊🍭?!" zakřičel zkrvavený obličej další otázku místo odpovědi.

„Vždy bylo..."

Znetvořená tvář se nahnul na stranu, jako psí hlava, která se snaží pochopit základy kvantové mechaniky...nebo kam zmizela činka. A nemá ráda ani jedno.

„ꪜžᦔꪗᥴᛕꪗ ꠹ᦓꫀꪑ ꪻě ꪑěꪶ ᥅áᦔ ꪖ ꪜžᦔꪗ ᥇ꪊᦔꪊ,.... jo...bereš si inspiraci z teatrálních nesmyslů mého otce?" Při posledním slově se jí do hlasu vloudila kromě zášti ještě jedna emoce. Zoufalá prosba prosím, nebuď jako on...prosím, buď lepší.

Jsou věci, na něž se reagovat nedá, nebo spíše, nemělo. Každá další vyslovená věta je jen olej přilitý do ohně. Slova, které autorka právě přinesla, patřily k nim. A Múza mlčela.

„Tooo jsem si mohla mysljeť!" zakrákorala nakonec karikatura dívky a odskákala pro zapalovač. „Protože NĚKTEŘÍ...z některých je člověku prostě špatně." Rozkašlala se, snad na naznačení nevolnosti...nebo se prostě lihu v jejích plicích přestslo líbit a vydal se na výlet...

„Antiteze psaní?" divoce se zašklebila na Múzu, když chytila do rukou zapalovač, „...tak co, Agátko. Ty nebo já? Nebo obě, tady a teď?"

Múza přivřela oči.

„Nenechám tě to udělat."

„OOOooooOOoOOoOooooWhhh, ale ty už jsi to udělala! Víš vůbec, kolik světů bylo smazáno z 🅿🅾🆃🅴🅽🅲🅸🅰🅻🅸🆃🆈 , KDYŽ SES PROSTĚ ROZHODLA, žE se JEn TAk spAKuje1Ě?! ...jenÓom proto,,, ŽĚ Ti TOHLE, milá zlatá, ⓃⒺⒷⓎ①Ⓞ ⒹⓄⓈⓉ   ?⃝   !⃝"

Múza mlčela. A snad to v tu chvíli bylo to nejlepší, co mohla říct.

„Víš, jak strašně moc mě to štve? Vítejte zpátky v kapitole I., protože už zase ti vytýkám...oh. První, jedenáctá...budu ti to muset vytýkat každou kapitolu končící na 1? Protože to máme celkem dost času do jednadvacítky!"

„..."

„Proč ti to vůbec nestačí! Proč ...když nejsi spokojená s tím, co dělám, proč si prostě nenajdeš jiného člověka a nepošleš mi jinou múzu? Nějakou míň náročnou, třeba?"

Múza dlouze vydechla.

„Nechci. Chceš ty?"

Hlasivky autorky vyhrabaly trochu lihu na vyplivnutí, pak se stáhly do následujícího zvuku:

„ᏗᏁᏖᎥᏖᏋፚᏋ Ꮑ̶Ꮛ̶ፈᏂᏖěᏁí? ᏕᎮᏝᏁěᏁᎧ."

Pak se ale zastavila, zakroutila hlavou. Vnímavý pozorovatel by si mohl všimnout, že její tváře pomalu mění barvu, světlají.

„Jenže já na to nemám...snažit se tě ohromit vším, co píšu, jenže když máš podmínky tak strašně vysoko? Musí to být hezké, ale neotřepané, zajímavé, ale smysluplné, originální, ale zároveň splňovat všechny formální normy...To jsou škály, Agáto! To ani nejde, být na všech extrémech současně." Nebo alespoň já to nedokážu.