...silent leges.
V dálce se ozval úder zvonu. Druhý. Třetí.
Ulicí se plížil stín.
Jeho tma pohlcovala vše okolo, dokonce i rozechvělá světýlka pouličních lamp. A jeho chlad hubil vše, co se odvážilo se přiblížit.
„Vidím, že jsi zpátky," procedila mezi zuby ženská postava v těžké zbroji. Vlasy jí divoce plápolaly ve větru a záblesky v jejích očích byly tím jediným přežívajícím světlem.
Stín zasyčel, roztáhl do plné šíře ulice své ruce. Na nich se začaly tvořit prvně tmavé výhonky, z nich pak vybublávala do reality chapadla, a na konci každého tvář člověka, kterého milovala.
„Porušuješ pravidla války. Je všeobecně zakázáno zmiňovat vše, co má přímé konexe k realitě. Za tento zločin proti fanzazii budeš potrestán, ...ty nádhero!" Její hlas hřměl ulicí. Hrdinka milovala urážky, které zněly na první pohled pozitivně, zářily jako malá sluníčka. A pálily jako ohnivé koule. Ďas zakvílel, zmateně zamával jejím směrem, jako by si nebyl jistý, co jiného dělat, a vrhl se jí vztříc!
Kov okraje její zdobené proťal ocelovým zvukem vzduch -- dívka tasila meč. S úsměvem na rtech zašeptala: „Když to nepůjde po dobrém..."
První úder přišel z výšky. Její čepel byla připraven, dobře broušena, její pohyby po dlouhých zimách tréninku přesné. Přeťala stín těsně při okraji tváře. Chlad se rozlil v okolí jejího těla. Zarazila se, zašeptala: „Odpusť... Nejsi to ty. To oba víme. A..."
Zatímco hledala slova, další stín jí praštil přes záda. Jejím tělem prošla ledová vlna. Stovky drobných, špičatých útvarů se prorvávalo přes její kůži, škrábalo se tělem, žílami, až k srdci a mysli. Zalapala po dechu. Zasyčela na monstrum a bolestně se usmála. Věděla, že nic jí nedodá tolik motivace k boji jako právě bolest.
Třetí i čtvrtou ránu vykryla, pátou odklonila v ladné piruetě. Věnovala stínu jemné, zamrkání, až provokativní ve své láskyplnosti. Šestá rána mířila na pravý bok, do místa, kde měla zbroj achilovu patu. Dívka se zasmála a ránu vykryla. Uprostřed nádechu ale jedno ze stínových chapadel uchopilo její ruku v zápěstí. Pak další polapilo nohu. Dívka sebou zoufale zaškubala. Musela se oprostit! Volnou rukou sáhla po dýce, kterou skrývala za opaskem, a ohnala se po stínu.
Do vzduchu unikl zápach tymiánu a nechutenství. Zásah.
Chapadlovitá ruka s tváří ji ale chytla pod krkem, zdvihla ji ze země a vynášela ji čím dál tím výš. Zastavila, když měla hrdinka výhled lepší, než většina tažných ptáků. Takový pád by stál i kočku všech devět životů a všechny čtyři nohy. Její otevřená ústa se marně natahovala pro nádech. Skrz ně se začal stín plazit do jejích útrob.
V jejích oříškových očích se zaleskly slzy.
---
„Já...myslela, že to bude nějaké...hezké," postěžovala si autorka v realitě. „A ne že mě v tom Kritik naprosto rozdrtí, rozmačká, že se promění v nějakou hentai zrůdičku..."
„Kdybys mě nepřerušovala v tom nejzajímavějším!" vyhrkla nedokončenou větu múza. „Piš! Piš dál!"
---
Hrdinčina ruka volně klesla, dýka s řinčením dopadla na zem.
OPRavDu? nEní tO zaJÍmAvÉ, znělo posměšné skřehotání stínu v jejím nitru, zatímco hltala jediný vzduch, který okolo byl -- ten plný mlhy a stínu. V ten okamžik byla bezmocná a nenáviděla za to sebe, realitu, minulost, budoucnost...ale ona v tom divadle nenávisti a sebelítosti měla vždy hlavní roli. Snad by začala prosit o milost, kdyby...
ČTEŠ
Spálené múzy
De Todo...Jsem to pořád já. Tady či tam.... A pořád nevím, co je to ta naděje! Argh!
