Spálené múzy

III. Někde se to rýmuje. Možná.

Vepiš mi do dlaně,
co našel jsi k ránu,
když nemohl jsi spát
když tisknul jsi v obraně
prsty na každou ránu
co zanechal v tobě verbální kat

Napiš mi do dlaně,
nechť je mým osudem
...

„...to zní příliš...megalomansky. Nelíbí se mi to."

„Kdysi jsi to měla ráda."

„Kdysi jsem měla ráda hodně věcí. A některé z nich prostě byly špatný vkus." Autorka se tiše nadechla, jako by jí měl chladný vánek okolo opříst mysl, zchladit ji.

„Možná. A možná není něco jako špatný vkus."

„Jo. Vím, kam míříš. Líbilo se mi to, protože jsem prostě něco takového potřebovala. Protože jsem neměla zkušenosti, které teď mám. Agáto...myslím, že přes to všechno, jsem ve skutečnosti dokázala víc? Tím chci říct, dokázala jsem vyjadřovat myšlenky, pocity, všechno to, bez toho, abych...já nevím."

„Nevím je zakázáno."

„Jistěže. Co jsem chtěla říct...připadám si repetitivně."

„A co je ve tvém okolí?"

Dívka se zatvářila zaraženě. Bříšky prstů přejela po hrubě texturovaném papíru, udělala čárku na horní okraj, kde už nebude psát. Nakonec se na židli otočila a mrštila tužku do druhého koutu místnosti.

„Stůl, židle, skříň. Zatuchlý vzduch, protože venku je zima a ty bys mi vzala roha, kdybych ti jenom škvírečku pootevřela! Kdyby ten stůl byl alespoň robustní, něco vhodného na popisování, ne. Kdyby ta židle byla něco cool, polstrovaná, ze sedmnáctého století, kdysi v rukou později guillotinované šlechty! Jenže taky ne! Normální židle s kolečky, na které se dá sotva sedět. Zatracená IKEA. Koberec, který je tu spíš pro to, aby nikomu nedošlo, že podlaha už pár let trouchniví. Hrnek s čajem a to už mi ten heřmánek leze na mozek. Spousta papírů..."

S tím se zarazila. Chvíli zírala na papír, na nějž zrovna psala, pak s podivným zármutkem v hlase dodala: „Až moc papírů."

Každý z nich byl skoro až slib. Slib na svět, který chtěla stvořit, ale nikdy o neudělala. Nebo spíše, začala, utekla a nechala dveře otevřené. A obyvatelé toho světa občas přišli, aby nahlédli do reality, která je měla stvořit, ale už se nevrátila. Dívka cítila vinu.

„Proč s nimi něco neuděláš?" zeptala se Agáta, pro jednou bez přidaného tónu.

„Já..." nevím. „Protože je to to těžší, co dělat? Protože to vyžaduje pozornost a přemýšlení, co za to vlastně stojí, a co vůbec, a je to strašně únavné...co když smažu, vyhodím něco, co mohlo být geniální? Nejlepší věc, co v životě napíšu?"

Múza nalila do hrnečku trochu heřmánkového čaje.

Najdu tě pod oknem,
Pod ochranou z parapetu
Snad oba nezmoknem,
Než déšť rozmáčí tuto větu

Pokud ano,
c'est la vie
Co zničené je, se opraví
Co smaže, to se dopíše
List se najde nový, že?

A tak tiše, na mříže,
co padají na naše hlavy
napíšeme řádky ústavy
nové, co se nesmy(je)že
zákony o stavu beztíže

ústavy, co se nesmyje
vždyť chrání ji smích bestyje
a marné nejsou žádné snahy
co vedly až sem, k adie