Příběh podle skutečnosti

*Rodiče vs Puberťáci*

Nikdy bych nečekala že se taková věc stane ale už jednou jsem psala, že není tak lehké se svěřit rodičům a je to pravda.
Víte rodiče tu pro vás jsou ale ani naši rodiče nejsou dokonalí a my nevíme čím to je ale přijde nám že nás už nechápou jako dřív... nedokážou pochopit co zažíváme...i když řeknou že nás chápou.
Přitom sami říkají"Pokud nejsi v mojí situaci nevíš čím si procházím, čím jsem si prošla, čím jsem si musela projít" Poučují nás a přitom sami nejsou dokonalí.
Ano máme k nim mít úctu a jsou tu pro nás od malička ale ...je tam pořád to ale... můžeme se jím opravdu se vším svěřit?
V jednu chvíli máte pocit, že ano a svěříte se jim, ale po nějaké době váháte... máte strach se jim svěřit...nejste si jistí zda jim můžete věřit a říct opravdu všechno.
Proto máte přátelé kteří jsou jako vaše druhá rodina...v jednu chvíli máte dvě rodiny ale když vás vaše biologická rodina nechápe? Nač se jim svěřovat, nač jim říkat co vás skutečně bolí když to jsou oni sami.
Jednou to začne lehkým naštváním pak odsoudí někoho u koho se cítíte v bezpečí a v teplíčku, prostě tam cítíte to bezpečí ten pocit jistoty a rodiny která vás podporuje, snaží se vám pomoct.
Jenže vaši rodiče mají pocit že na vás má někdo špatný vliv když se chováte jináč než bylo zvyklí.
A proč? Oni snad v našem věku nebyli stejní nebo aspoň jejich první potomci ? A neměli s nimi stejný problém jako s námi?
Naše rodinná nás chce chránit ale někdy si přijdeme jako v kleci a bojíme jenom otevřít pusu a cokoliv říct (a teď nemám na mysli jenom něco hrubého nebo hodně upřímného.. prostě cokoliv)
Je pravda že jsme děti ale Naši rodiče byli též děti a někteří měli i rebelské chování...
Co my víme jací skutečně byli když ti kterých jsme se chtěli zeptat a dozvědět se víc o minulosti svých rodičů se už nedozvíme jelikož rodiče co si budem nám neřeknou čistou pravdu jací byli a řeknou si v hlavě díky bohu že jí/jemu to nikdo nemůže říct.. nemusí vědět všechno.
Jenže to je důvod proč jsme pak takový jací jsme když nás učí ať nelžeme a stejně nám s prominutím lžou taky ...oni tomu říkají milosrdná lež jenže je milosrdná lež a milosrdná lež jistě víte co tím myslím prostě jsou věci co nám neříkají pro naše dobro aby nás chránili a jsou věci co nám neříkají kvůli sobě jelikož nechci abychom to proti nim v budoucnu nebo v nějakou chvíli použili nebo tak  něco.A kde jsme ? Jsme se nad panenky Anabelle nebo Charlie nebo démoni nebo někdo kdo proti někomu něco používá.
My puberťáci jsme různí víme že se máme chovat slušně ale v určitém věku dospíváme a přijdeme si jako bychom za všechno mohli s rodiče řeknou akorát 'No to je bezvadný tak zase jsem ta špatná/špatný já.
My se kolikrát chováme nepříčetně,mlátíme rodiče dáváme jim za vinu své problémy stejně jako oni nám, hledáme důvody proč to nejde místo způsobu aby vše šlo, křičíme po nich,ale to si uvědomíme až budeme cítit uvnitř sebe  zodpovědnost a dospělost
Tak jako si naši biologičtí/adoptivní rodiče přeji.