Kdybych si mohl přát jedinou věc - DOKONČENO

Kapitola první - Šel

Marigold sledoval žlutou skvrnu chycenou uprostřed skleněnky, kterou jeho ruka kutálela po stejném lepkavém stole, na kterém měl položenou hlavu. Podnik byl prakticky prázdný, zatímco se noc za ušmudlaným oknem pomalu měnila v ráno. Jenom pár těch nejnechutnějších a nejvěrnějších návštěvníků napůl sedělo napůl leželo na rozvrzaných lavicích. Marigold byl bohužel jedním z nich.

Sledoval skleněnku. Sledoval tu žlutou, která mu připomínala jistý pár očí, než se náhle zvednul, skleněnku v sevřené pěsti, připraven hodit ji přes místnost a sledovat, jak se tříští na kousíčky, než se s třesoucím se tělem zastavil, schoval skleněnku zpět do kapsy a opustil to místo s loutnou bezpečně přes rameno. Loutna byla tím jediným, co mu zbylo. Jediným kouskem jeho já, který byl ještě celý, jako kdyby jej ten den na hoře ani následující události nijak neovlivnily.

Setřásla ho zima, zatímco s vyskakující husinou sledoval první paprsky slunce zalévající město, ale nedělal nic pro to, aby se zahřál. Nemohl se přinutit se starat. Poslední dobou se nestaral o nic.

Věděl, že to je konec. Věděl to v momentě, kdy Geralt vyslovil ta slova. Věděl to, když se pro něj zaklínač nevrátil. Věděl to, když mu poprvé v životě z očí vyhrkly slzy a on zvednul překvapeně ruku ke své vlhké tváři a věděl, že jeho srdce je zlomené. Tak to bylo tady.

Nějakou chvilku žil. Využil všechen ten hněv bublající uvnitř něj. Přál si, aby svět shořel. Obrátil se k pití a hazardu. Cestoval kam ho jen napadlo. Hněv mu ale nemohl vydržet navždy. Nemohl ho udržet naživu, když na dveře jeho srdce každý den klepala ta strašná agonizující samota připomínající mu jeho pomalu se naplňující osud.

Teď v toto brzké ráno kráčel ulicemi Oxenfurtu. Sledoval město okolo sebe a posílal neslyšná sbohem ulicím, které se mu staly takřka domovem během jeho času v lidském těle. Několikrát se téměř nevědomky zastavil. Při pohledu na Univerzitu vzpomínal na přátele, které tam získal, z nichž většina již byla slavná, měla rodiny, nebo skonala brzkou smrtí, a na jeho tváři se na okamžik zformoval stín drobného úsměvu, než se opět otočil a pokračoval dál.

Odešel pryč z Oxenfurtu. Cítil temnou prázdnotu obalující se okolo jeho srdce, chladnou a strašlivou uvnitř jeho hrudi, a stříbřité slzy opět stékající po jeho tváři přes bradu až kamsi dolů, kde se vpíjely do látky košile. Nikdy si nemyslel, že zemře kvůli zlomenému srdci.

...

Šel daleko. Nezáleželo mu na tom, zda jedl, pil nebo spal. Nic z toho už nepotřeboval. Po nějaké době si sundal boty a nechal je na zemi. Potřeboval cítit pod chodidly hlínu, tak, jako když se narodil. Nikdy předtím svého rozhodnutí pořídit si lidské tělo nelitoval. Teď? Teď všechno, co chtěl bylo běžet, jít, skákat přes propasti a do moře, probodnout něčí srdce svým rohem, nebo zkrátka jenom utéct daleko, utéct zpět domů, ulehnout zpět ve svém lese a nechat zvířata jej využít jako potravu. Měl pocit, že je jeho lidské tělo příliš malé.

Šel několik týdnů. Cítil pomalou přeměnu svého těla, jak ho hluboký žal zraňoval způsobem, kterým ani žízeň a hlad nemohly. Opustil svou loutnu. Zachytla se na jedné z větví, když se snažil dostat skrze trnité křoví, tak ji tam nechal. Už ji nebude potřebovat.

Jeho mysl bloudila. Život se mu měnil v obrázky, které se objevovaly a opět mizely před očima, když přivřel víčka. Vzpomínal na dobu, kdy před dvaceti lety poprvé spatřil Geralta v Posadě. Vzpomínal na jejich cesty, dítě překvapení, tváře lidí, které potkali. Vzpomínal na své cesty do Cintry kde u královského dvora pravidelně navštěvoval malou princeznu. Vzpomínal na zlaté oči, bílé vlasy a všechny Klepny, které poznal.