Zůstaň se mnou

Část 5.

Pak ale mamka čekala Teddyho a zesílila nátlak. Tak dost, řekla. Taťka pochopil, že se cosi změnilo. Přestal se dohadovat a začal pracovat na řidičském průkazu. Kromě toho si dodělal školu, aby získal kvalifikaci k učitelskému povolání. Mít jedno dítě a chovat se jako puberťák, to myslím ještě docela šlo, ale se dvěma přišel čas začít se chovat rozumně. Čas nosit motýlka.

Dnes ráno si také jednoho uvázal a vzal si melírované sportovní sako a staromodní kožené polobotky. ,,Oblékl ses do sněhu, jak vidím," povídám mu.

,,Jsem jako pošta," odvětí taťka a stírá sníh z auta jedním z Teddyho plastových dinosaurů povalujících se na trávníku. ,,Ani plískanice ani déšť  ani centimetr sněhu mne nepřinutí, abych se oblékl jako dřevorubec!"

,,Opatrně, moji příbuzní byli dřevorubci!" napomíná ho mamka. ,,Žádné legrácky z chudých dřevařů!"

,,To by mne ani nenapadlo," ujišťuje ji taťka ,,Jde jen o stylistický kontrast!"

Než se auto s kašláním probere k životu, taťka musí několikrát otočit klíčkem v zapalování. Jako obvykle následuje bitva o to, co budeme poslouchat. Mamka chce NPR. Taťka Franka Sinatru. Teddy chce Sponegeboba. Já chci stanici s vážnou hudbou, ale jakožto jediný vyznavač toho žánru v rodině jsem ochotna učinit kompromis a pustit Shooting Star.

Taťka sjednává dohodu. ,,Myslím si, že když dnes zameškáme školu, měli bychom si chvíli poslechnout zprávy, aby z nás nebili ingoranti-"

,,Chceš zřejmě říct ignoranti," poznamená mamka.

Taťka zvedá oči v sloup, položí dlaň na mamčinu ruku a po učitelsku si odkašle. ,,Jak jsem řekl, nejdříve NPR, a pak, až skončí zprávy, klasickou stanici. Teddy, tebe s tím nebudeme mučit, můžeš si vzít disken," prohlásí taťka a začne odpojovat přenosný přehrávač, který nainstaloval k autorádiu. ,,Ale Alice Cooper v mém voze hrát nebude. To zakazuji." Sahá do přihrádky na palubní desce a zkoumá obsah. ,,Co takhle Jonathana Richmana?"

,,Já chci Spongeboba! Je to tam!" huláká Teddy, poskakuje sem tam a ukazuje na diskmen. Palačinky s čokoládovými pacičkami namáčené v sirupu zjevně ještě podpořily jeho nadměrnou aktivitu.

,,Synu, lámeš mi srdce!" vtipkuje taťka. Já i Teddy jsme byli odchováni potrhlými popěvky Jonathana Richmana, který je pro naše svatým patronem hudby.

Jakmile je proveden výběr hudby , vyjíždíme. Na silnici je tu a tam škraloup sněhu, ale většinou je jen mokrá. Jenomže tohle je Oregon. Tady jsou silnici mokré pořád. Mamka z legrace říká, že když uschnou silnice, začnou potíže. ,,Lidé jsou arogantní, nepozorní, jezdí jako blázni. Policajti mají na pokutách za rychlost žně."

Opřu se o okénko a pozoruji ubíhající krajinu, pláň temně zelených jedlí tečkovaných sněhem, chomáče bíle mlhy, těžká šedivá bouřka oblaka nad námi. V autě je tak teplo, že se mlží okénka, kreslím na ně klikyháky.

Jakmile je po zprávách, přepínáme na vážnou hudbu. Slyším první takty Beethovenovy Sonáty pro violoncello č. 3, právě té, kterou jsem měla dnes odpoledne cvičit. Připadá mi to jako nesmírná náhoda. Soustřeďuji se na noty, představuji si, jak hraji, jsem vděčná za tuhle příležitost cvičit, šťastná, že sedím v teple auta se svou sonátou a svou rodinou. Zavřu oči.

Neřekli byste, že rádio hraje i potom. Ale je to tak.

Auto je úplně vykuchané