Zůstaň se mnou

Část 6.

Boční náraz čtyřtunového náklaďáku jedoucího přes sto kilometrů v hodině měl sílu atomové pumy. Úder utrhl dveře a vymrštil přední sedadlo spolujezdce oknem na straně řidiče. Smetl šasi, odrazil je přes silnici a rozerval motor, jako by to byla jen pavučina. Kola odmrštil hluboko do lesa. Vznítil kusy nádrže a po mokré silnici se táhnou plameny.

A strašlivý rachot. Symfonie skřípání, sbor třáskání, árie výbuchů a na závěr smutný potlesk těžkého kovu zasekávajícího se do poddajných stromů. Pak nastalo ticho, až na jedinou výjimku : Beethovenova Sonáta pro cello č. 3 stále hraje. Autorádio je dosud jakýmsi způsobem připojeno k baterii, a tak se Beethoven nese teď už zase poklidným únorovým ránem.

Nejdříve mám dojem, že je všechno v pořádku. Za prvé slyším Beethovena. Za druhé tu stojím v příkopu při kraji silnice. Sklopím hlavu a vidím, že džínová sukně, zapínající svetr a černé kozačky, které jsem si navlékla ráno, vypadají stejně, jako když jsem odcházela z domu.

Vyšplhám ke krajnici, abych líp viděla na auto. Je z něj kovová kostra bez sedadel, bez cestujících. To znamená, že ostatní členové mojí rodiny museli být vymrštěni z auta stejně jako já. Otírám si ruce o sukni a jdu na silnici, abych je našla.

Prvního vidím taťku. I ze vzdálenosti několika metrů vidím, jak mu z kapsy u saka vyčnívá dýmka. ,,Tati," volám, ale když se k němu blížím, pod nohama začínám mít kluzko a vidím šedivé chuchvalce čehosi, co vypadá jako květák. Vím, na co se dívám ale nějak si to hned nespojuji s mým tátou. Blesknou mi hlavou zprávy o tornádech a požárech, jak zničí jeden dům, a sousední zanechají neporušený. Na asfaltu leží kusy mozku mého otce. Jeho dýmka ale leží v levé kapse saka. Pak nacházím mamku. Není skoro vůbec od krve, ale rty už má promodralé a bělma očí úplně rudá jako upír z laciného filmu o příšerách. Vypadá naprosto neskutečně. A právě její vzhled jakési absurdní zombie způsobí, že se roztřesu náhlou panikou. Musím najít Teddyho! Kde je? Otáčím se, najednou vyděšená, jako tehdy, když se mi na deset minut ztratil v obchodě. Byla jsem přesvědčená, že ho unesli. Samozřejmě se ukázalo, že se vydal na průzkum uličky se sladkostmi. Když jsem ho našla, nevěděla jsem, jestli má ho mám obejmou nebo mu vynadat.

Běžím zpátky k příkopu, odkud jsem vyšla, a vidím napřaženou ruku. ,,Teddy, já jsem tady!" volám. ,,Podej mi ruku, já tě vytáhnu!" Ale když přijdu blíž, zahlédnu kovový lesk stříbrného náramku s drobnými přívěsky cella a kytary. Adam mi jej dal k sedmnáctým narozeninám. To je můj náramek. Dnes ráno jsem ho měla na ruce. Dívám se na zápěstí. Je tam stále.

Přistupuji blíž a vidím, že tam neleží Teddy. To jsem já. Krev z hrudi mi prosakuje košilí, sukní i svetrem a tvoří na netknutém sněhu ostrůvky jako malířská barva. Jednu nohu mám nakřivo, kůže a sval je stažený, takže vidím bílé pruhování kosti. Mám zavřené oči a tmavohnědé vlasy jsou mokré a rezavé krví.

**************************************************************************

Hi people tohle je trochu kratší díl. Rozhodla jsem se že když je to kratší díl tak se můžete těšit ještě na jeden. xoxo