Zůstaň se mnou

Část 8.

Jsme jako vajíčko Humty Dumpty z dětské říkačky, které po pádu ze zdi ani všichni ti královi koně a královi muži nedokážou dát dohromady.

O takových věcech přemítám, když vtom rezavá a pihovatá zdravotnice, která se mi věnuje, odpovídá na mou otázku. ,,Má GSC osm. Rychle vak!"

Ona a další zdravotník s protáhlým obličejem mi soukají do krku hadičku, připojují k ní vak s baňkou a začínají pumpovat.

,,Za jak dlouho by to stihli letečtí záchranáři?"

,,Za deset minut," odpověděl. ,,Zpátky do města to zabere dvacet."

,,Když pojedeš jako ďábel, dostaneme ji tam za patnáct!"

Vím, co si ten chlapík myslí. Kdyby se dostali do kolize, nijak by to neprospělo, a s tím musím souhlasit. Neříká ale nic, jen tiskne čelisti. Nakládají mne do sanity; rusovláska nastupuje ke mně dozadu. Jednou rukou mačká vak, druhou hlídá hadičky a přístroje. Pak mi odhrne z čela pramínek vlasů.

,,Zvládneš to!" řekne mi

************************************

První solové vystoupení jsem měla, když mi bylo deset. Tou dobou jsem hrála na cello dva roky. Nejprve jen ve škole, v rámci hudebního programu.  Měli cello jen šťastnou náhodou; je velmi drahé a choulostivé. Škole je odkázal jistý starý univerzitní profesor literatury. Většinou odpočívalo v koutě. Skoro všechny děti se chtěly učit hrát na kytaru nebo na saxofon.

Když jsem oznámila našim, že chci být cellistkou, dali se do huronského smíchu. Později se za to omlouvali, tvrdili, že při představě takového ,,malého piva", jako jsem já, s mohutným nástrojem mezi tenkýma nohama se mohli potrhat smíchy. Ale jakmile zjistili, že to myslím vážně se ovládli a nasadili povzbudivé obličeje.

Jejich reakce se mě ale stejně nepříjemně dotkla - proč, o tom jsem s nimi nikdy nemluvila a nejsem si jistá, jestli by to pochopili. Taťka občas zavtipkoval, že v nemocnici, kde jsem se narodila, určitě nešťastnou náhodou vyměnili novorozence. protože nejsem podobná nikomu z rodiny. Všichni mají světlé vlasy i pleť a já jsem jejich pravý opak, mám hnědé vlasy a tmavé oči. Když jsem ale trochu povyrostla,  taťkův nemocniční for pro mne nabyl ještě jiný význam, než bylo myšleno. Občas jsem si připadala, jako kdybych pocházela z jiného rodu. Nejsem otevřená a ironická jako taťka ani energetická jako mamka. A abych k tomu nasadila korunu, nevybrala jsem si elektrickou kytaru, ale violoncello!